Day Trip

20. července 2014 v 16:13 | LinDee |  Jednorázovky


Pohled Bellamy:
Nic tu neni. Nic pořádnýho. Jen ty zasraný deky. To není zrovna zlatá žíla, ale co? K ničemu! Všechno je zasraně k ničemu! "Grrrrrrrr!" Zařval jsem a kopnul do barelu s vodou. Clarke se s leknutím otočila a voda jí docákla až k nohou. Slyšel jsem jen jemné bouchnutí a šel se na to podívat. Pušky. Paráda. Zasmál jsem se nadšením a Clarke za mnou hned šla. "Co je to?" Ukázal jsem to potěšení a ona se taky usmála.
Zvednul jsem se a otřásl z nich vodu. Jsme v bezpečí! Sakra mi se těm Pozemšťanům můžeme bránit! No do prdele! To je to nejlepší co se nám tu zatím stalo! Zasmál jsem se štěstím azakroutil nad tou situací hlavou. Můžeme se bránit tak jak potřebujeme, to je novinka. Clarke. Ta nikdy zbraň nepoužila. "Těš se Princezno. Jdeš se naučit střílet." Vypadala vypadala vyděšeně. Otevřela pusu a nasuho polykala. "Neboj, není to tk těžký. Musíš se naučit bránit. Pokusím se tě toho ušetřit, ale měla by jsi to umět." Nakonec kývla ale nelíbilo se jí to.
"Fajn. Jdeme na to." Řekla rozhodně. Je tolik rozhodnutá všechny tady ochránit že do ruky vezme i zbran. Kterou mimochodem nesnáší. Statečná. "Zabal zatím nějaký deky. Udělám nám terč." Kývla a rychle vzala nějaký vak. Já našel staré prostěradlo a napaloval na něj blátem velký kříž. Vověsil jsem ho nad průchod a nasměroval tam jedno ze světel a druhé na místo odkud budeme střílet. "Můžeme?" Zeptal jsem se jí a ona si povzdechla a nasadila falešný úsměv. "Jasně. Pojdmě zastřelit to prostěradlo." Lehce jsem se zasmál a podal jsem jí zbraň.
"Dej si jí na rameno. Jo... přesně takhle ij tam nech opřenou. Koukej se do hledáčku a zamiř. Teď se klidně nadechni a uvolni to napětí." Kývla, ale dala pušku zase dolu. Prokřupla si krk a nadechla se. "Fajn, takhle?" Zeptala se když si dala zbraň zpět na rameno. Jednou rukou jsem jí vzal kolem ramena a druou jsemjí poopravil držení. Její kůže i přes její lehkou bundu hořela. Cítil jsem to na své dlani. A ten zrychlený dech, v tu chvíli jsem si myslel že mi přeskočilo. Sakra! Vždyť je to Clarke Griffin! Princezna která se do všeho plete!
Zatřepal jsem hlavou a rychle jsem jí pustil. "Jo. A teď zmáčkni spoušť." Odstoupil jsem do bezpečné vzdálenosti a čekal až zamíří. Zmáčkla spoušť a trefila se do pravého rohu. Otočila se na mě a tvář měla celou rozjařenou. Začala se smát a celá zářila. "Wow! To byla paráda! Měla bych se cítit blbě protože to tak cítím?" Zeptala se a já jen zakroutil hlavou. Líbí se mi když se takhle směje. "Je to naprosto v pořádku. To ten adrenalin, je to kouzlo." Smála se a já chtěl vidět častěji. "Znovu. Do toho Clarke." Zakroutila hlavou a podala mi zbraň. "Ne, musíme šetřit náboji."
Radši ji nechám se t pořádně naučit a příjdu o pár náboju. "Střílej, musíš to ovládat. No tak Clarke." "Ne. Musíme jich mít co nejvíc." Ani omylem. Nemůžu odejít a nechat jí bez toho aby se dokázala bránit. "Nech toho Clarke! Musíš se to naučit." Ostře se na mě podívala a pomalu dýchala. "Proč? Můžeš mě to naučit v táboře.......... Ne. Neříkej mi že chceš odejít. Bellamy to nemůžeš!" Křikla a já se naštval. Nechtěl jsem odejít! Jasně že jsem nechtěl, ale musel jsem! "Jaha přiletí a a zabije mě! Chápeš to? Pro mě není jiná cesta, pro mě není naděje. Mě mýho provinění nezprostí. Takže ty se laskavě vrať ke střelbě!" Zakřičel jsem a vydal jsem se ven na vzduch. Potřeboval jsem to. Opřel jsem se o nohy a rozdýchával jsem se. Jenže se mi začal motat obraz...
Moje halucinace můžeme vynechat. Měli by jsme, není to žádná věda. Trpěl jsem, mučili mě mrtvé tváře, všech těch zabitích a samotného Jahy. Ale probral jsem se. A někdo na mě mířil zbraní. Sakra, do prdele. "Nic odobního Bellamy ale musím to udělat. Jde o mou rodinu." Srdce mi bilo jako splašené, myslel jsem si že to mám spočítaný, ale pak jsem uslyšel Clarke. Nevím jestli jsem byl šťastnější nebo nasranějši. Jestli jí ublíží...
"Pusť tu zbraň! Hned!" Mířila na něj. Chtěl jsem řvát, at se otočí a odejde. Hned! Jenže jsem nemohl. Byl jsem příliš v šoku. "Nechtěl jsem tě zabíjet Clarke, ale pokud nebudu mít navybranou udělám to. Ted odejdi a nic se ti nestane." Odejdi! Odejdi sakra Clarke! "Ne! Pust tu zbraň a nech toho!" Křičela a já hledal něco čím bych ho mohl zastavit. "Tvoje rozhodnutí!" Zmáčknul spoušt ale Clarke utekla za strom. A tohle už zase ne! Sakra střílet na ní? Dělá si ze mě prdel? Je normální?! Vrhnul jsem se po něm, nezájem že má zbraň. Začali jsme se prát. Jeho pěsti mi přiléhali na obličej a stejně tak jemu ty mé. Drapnul pistoli a dusil mě jí. A pak jsem uslyšel Clarke.
Šla k nám a snažila se ho zastavit, jenže on jí praštil tak, že přišla o dech a spadla tvrdě na záda. To už jsem se neznal. Chmátnul jsem po něčem ostrém a zabodnul mu to do krku. Začal krvácet a svalil se na zem. Ne... další smrt... daší podělaná smrt. Tohle je hrozný. Hnus. Tohle nejsem já! Sunul jsem se ke Clarke a opřel jsem se s ní os strom. Tenhle večer bude ještě katastrofa.



Seděl jsem natisknutý na strom a snažil se myslí nechat odeznít bolest. "Jsi v pořádku?" Ptá se Clarke a já jen otočím hlavou. "Jo... jo jsem. A ty? Ukaž mi tu tvář." Vezmu jí bradu mezi prsty a sleduju všechny ty škrábance a budoucí modřiny. Zřídil jí. Když už mám vše potřebé prohlídnuté, dám se do prohlížení pasáží které CHCI prohlídnout. Ty velké modré oči koukajíc skrze vás. A její rty, už na pohled jemné. Nechtělo se mi jí pouštět, jenže už teď to bylo dost trapný.
Odtáhnul jsem se od ní a slyšel jak se konečně nadechla. Byla ze mě nervozní a ani se jí nedivím. Sedí tu s vrahem. "Jsem monstrum." Řeknu jednoduše a hlavou se opřu o strom. "Co to říkáš?" Zeptala se zmateně a koukala mi příkře do tváře. "Takhle mě matka nevychovala. Nikdy... byla by mnou znechucená. Jen další vražda. Střelil jsem kancléře, kvůlu mě zabili 320 lidí, mučil jsem zemšťana... zabil jsem dalšího kluka..." Rychle a trochu naštvaně mi dala ruku na tvář a přesvědčeně se mi koukala do tváře.
"Ty nejsi žádný monstrum Bellamy. Dneska si mi zachránil život, sem si jel aby jsi zachránil život Oktavii.... Ty nesmíš odejít. Potřebuju tě. My všichni tě potřebujeme." Koukal jsem se do těch nejkrásnějších očí a přemýšlel nad tím, co je na ní tak zvlášštního. Ta odvaha? Skrývaná zranitelnost? Síla? Chtíš postarat se hlavně o ostatní? Nevím, ale v jednom má pravdu. Potřebují mě. Nikdo je jiný je nenaučí tak dobře střílet, navíc musím na ní a na Oktavii dávat pozor. Co kdyby se jim něco stalo, Byla by to jen moje vina. "Neodejdu... Ale hned jak sem přiletí první loď, tak zemřu. Zabijou mě Clarke."
Pustila mě a má tvář najendou byla tak holá a chladná. Taky se opřela a koukala na nebe plné poblikávajících hvězd. Osvicovalo jí to tvář, v měsíčním světle byla ještě krásnější, zářila totiž do všech stran. Ten pocit když na ní ten kluk mířil, byl šílenej. Bylo to něco nepředstavitelnýho. A překvapilo mě to. Hodně. A toho pocitu se teď už nezbavím. "Něco vymyslíme... Musíme něco vymyslet.ů Zašeptala a zavírali se jí oči. Snad nebude vadit chvilka na zdřímnutí, je uthaná. Stačí jen chvilinka, pak jí vzbudim, aspon se dám dohromady a ona si odpočine. Nevím co budu přesně dělat, ale do tý doby než mě popraví budu dělat všechno pro to abych jim pomohl přežít. Teď už tu mám dvě osoby o který mám zájem se starat. A taky budu.
Clark spadla hlava na moje rameno a já se neubránil usměvu. Malinko pootevřela usta když spala a vypadala tak klidně. Byla to prostě ona. Pořád mi připadala ve střehu, jakoby za někoho dokázala dát život. A to je další věc, která mě na ní pčitahuje jako magnet. Půl hodiny postupně sleduju jí a noční nebe, nebo luminescenční lišejníky. Musíme už jít. Oktavie je tam u toho zemšťana co kdyby jí něco udělal. Sakra nevěřím tomu že by jí jen tak nechal i když si to ona myslí. Je to moc velký riziko i když je takhle malinký.
Pohladím Clarke po tváři a tím jí probudím. "Musíme už jít. Ostatní čekají." Sebrali jsme se, vzali všechny potřebný věci a došli do kempu. To všechno tam ani nemá cenu okecívat. Byly jako zhulení. A to že pozemšťan utekl věděli všichni. A já jsem stoprocentně věděl že ho pustila moje oduševnělá sestrička. I když mi lhala a tvrdila že s tím nemá nic společnýho. Jenže jsem jí to viděl n očích. A nějak jsem jí to neměl za zlé i když jsem věděl že je to špatný pro nás. Příjdou ostatní, budou nás chtít zabít a on jí nebude schopný zachránit protože ona nebude chtít opustit nás.
"Bellamy!" Volala na mě Clarke abych šel na videohovor s kancléřem. Teď se stvrdí můj rozsudek smrti. "Bellamy Blake, konečně se setkáváme. Čekal jsem na to dlouho...." Než stihne větu pořádně dokončit Clarke mu skočí do řeči. "Nejdřív bych chtěla něco říct." Dá ji slovo ale já na ni zmateně hledím. "Musím říct že bez Bellamyho a jeho vůdcovství by jsme teď všichni do jednoho byly mrtví. Učí nás co a jak máme dělat. Dává nám naději, všichni ho poslouchají. Dokáže zvládat davy. Ochránil nás před zemšťany a dělá všechno pro to aby nás udržel naživu. Dnes se mnou dokonce šel do nechráněného uzemí jen aby jsme našli něco co by nám pomohlo. Myslím že by na něj mělo platit stejné pravidlo jako pro nás. Chceme pro něj osvobození od jeho prohřešku."
Mrkal jsem a nebyl jsem schopný skoro slova. Tohle jsem od ní nečekal. Věnovala mi malý usměv a pod stolem držela palce. "Tohle je ale něco jinýho... Proč bych to měl dělat?" Zeptal se a já znal odpověd. "Protože vám můžu říct jméno toho, kdo vás chtěl mrtvého." Jaha se nadechnul a nakonec kývnul a přisunul se blíž obrazovce. "Bellamy Blaku, jsi sproštěn veškreých obvinění a prohřešků." Oddechl jsem si. Spadl mi velký kámen ze srdce, navzájem jsme se na sebe s Clarke usmáli a pod stolem jsem ji chytnul za ruku. Byl jsem štěstím bez sebe Nezemřu, můžu se o ně postarat a můžu odčinit všechno co jsem udělal.
Po celé video konverzaci jsem o sto kilo lehčí. "Říkala jsem že to nějak zařídíme." Řekla nadšeně ta odvážná Princezna a já jen kývnul. "Měla jsi pravdu..... Děkuju Clarke." Lehce jí zčervenají líčka a rychle sklopí pohled k zemi a zpět na můj obličej. "Nemáš zač. Teď jsme si kvit ne?" Zasmál jsem se pevně jsem jí objal. "Ani náhodou. Zachránil jsem ti zadek tolikrát... ještě si to vyberu." Zasmála se se mnou a připadala mi v náručí celá uvolněná. "Věřím ti." A já si byl jistý že ano. Ale to ujištění mi bylo největší utěcha. Zandal jsem jí pramínek vlasů za ucho a jemně ji hladil po tváři. "Zítra máš lekci střílení, a žádný odmlouvání." ůTo tě už nebaví že mě pořád zachraňuješ?" Tak to ani omylem. "Náhodou, je to zábava když jsi mi čím dál víc dlužná.... Musíš se naučit dávat na sebe pozor." Kývla a odtáhla se, Jenže moje ruka nesklouzla podél mého těla ale na její rameno.
Přitáhnul jsem si jí blíž a líbnul jsem jí na čelo. Chvíli jsem tam rty nechal a užíval si jak se mi rty celé rozehřívají. "Dobrou noc." Otočil jsem se a rychle odešel ze stanu.
Pohled Clarke:
Hned co Bellamy odejde a nechá mě tam zmatenou se ze stínu vyplíží Finn. "Věříš mu nebo jsem do něj zblázněná?" Zeptal se ostře a naštvaně. Jak si vůbec může myslet že na něco z toho má právo? "Kde máš Raven? Neříkej že přišla na to že máš ještě nějakou další holku?" Řekla jsem trochu ostře ale nelíbilo se mi jak se na mě kouká. "Víš že ty zbraně jsou špatný nápad. Zníčí nás to všechny."
"Ne Finne. To co se stalo mezi náma byl špatný nápad. I když nám to v tu chvíli přišlo brilantní. Měl si naději a zahodil jsi ji v tu chvíli co si se mnou vlezl do postele. Já svou víru pořád mám. My tohle přežijeme a Bellamy nám s tím pomůže. On ví co dělá. Já. Mu. Věřím." Řekla jsem rozhodně a sedla jsem si zpět do křesla čekajíc hovor od matky. Dnešek byl vlastně jeden z lepších dnů. Tůra, Výšlap, hra na schovku s bunkrem, hledání zásob, střílení, halucinace z ořechů, moje málem smrt, tůra zpátky, šok toho co se stalo v táboře, záchrana Bellamyho a polibek od Bellamyho. Myslím že mi tím dal jasně najevo, že mě bude chránit i když budu umět všechny druhy bojovýho umění a používat všechny zbraně. A mě se ta představa líbí.
Dodatek: Joooj. Takže lidičky! Co na to říkáte? Moc moc moc prosím o komentáře. Děkuju LinDee :**
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama