Desicion 10.díl

11. července 2014 v 21:22 | LinDee |  Desicion



Pohled Eleny:
Jak jsem mu to jen mohla udělat. Když ted vidím kolik smutku a bolesti mu to přineslo. Jak jsem mohla bý tak nevšímavá a sobecká? Pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Jedna pusa a tolik smutku. Měl pravdu. I ta nejmín smutná věc mě dokázala posadit na zadek a já se prostě nemůžu zvednout. Držel mě v obětí a omlouval se mi. Za co sakra? Vždyt to já jsem mu to udělala. "Promin mi to. Nevěděla jsem že... promin." Dostala jsem ze sebe a plakala mu do ramene. "Za nic se neomlouvej. Nemáš proč." Věděla jsem že mi to ukázal omylem. Nechtěl abych věděla co může za takové utrpení, ale nějak se to pokazilo.
Pak to ticho přerušila Emily. Jáuž neplakala, ale stále jsem byla v jeho obětí. "Poslední věc co po tobě chci, je abys jí zahalil do aury své lásky." "Ani náhodou." Řekl ihned a odešel do haly. Pak jsem slyšela jen málo, protože za ním šla Emily a snažila se mu domluvit. "Proč Damone? Bojíš se že by snad poznala jak moc jí miluješ? Jak moc máš velké srdce a celé jenom pro ni?" Vychrlila to na něj a bylo mi jasné, že má opravdu udivený obličej. "Možná..." Zamumlal. "Prostě ne. Nechci aby to věděla." Ztišil hlas a já musela napínat uši. "Měla by vědět co k ní cítíš a hlavně jak silně. At to ví klidně nevědomky, ale at to ví. V jejím rozhodování to bude žádoucí." A pak šla domů. Damon mě vzal zpět do pokoje a mě přišlo zvláštní že jsme u Emily strávily skoro čtyři hodiny.

Už dvacet minut se s Damonem hádám. Jde o tu vzpomínku...velice bolestnou vzpomínku. Pořád se mu omlouvám a on ji nechce přijmout protože prý nemám za co. "Eleno to nic není! Chodila si s ním a bylo normální se s ním líbat. I když nechápu co tě k tomu táhlo." Zaškaredil se. "Ale já to udělala naschvál před tebou, jen abych ti ublížila! Tak už tu omluvu konečně přijmy!" "Pochop že se nemáš za co omlouvat!" Plácnul sebou znaveně na pohovku a koukal do stropu. Už už jsem chtěla něco říct, ale zaslechla jsem kroky za dveřm. "To jsem já, právě jdu za Kathrin a načapu s ní mého bratříčka. Kéž by se tohle nikdy nestalo." Zavrčel a vnuknul mi nápad. "To můžu zařídit. Měj se!" Běžela jsem ke dveřím a táhla za kliku. Poslední co jsem slyšela bylo: Co to zase do pekla děláš?!" A pak už jsem vnímala jen udiv a vyleknutí jeho samého. "Dobrý den Eleno."
"Dobrý den, kam máte zamířeno?" Trochu znejistil a vykoktaně promluvil. "Chtěl jsem se jít podívat za slečnou Kathrin, prý jí nebylo dobře." "Aha, tak to asi nemáte čas se se mnou někam projít? No nevadí, možná najdu někoho jinyho kdo bude mít čas. Tak zatím." Věděla jsem že tohle zabere. Milý usměv a nabídka něčeho co se neodmítá. "Ne. Já ... moc rád bych se s vámi někam prošel. A když už jsme ráno blbly jako děti, mám pro vás další věc. Pokud by jste chtěla." Kývla jsem a mířila si to dolů ze schodů.
Vedl mě směrem, kde jsem ještě nebyla. "Kam to vlastně jdeme?" "Ke stájím. Chci vám něco ukázat, ale potřebujeme tam dojet." To mi trochu nahnalo strach. Já se koní tak trochu bojím, jsou příliš velicí a svalnatí... No, bude to zábava. Prošli jsme až skoro na konec stáje a tam byl ten nejkrásnější kůň jakého jsem kdy viděla. V hřívě měl pár copánků a v nich málé bílé růžičky. Uplně me to fascinovalo protože v kontrastu s tou oříškově hnědou srstí to vypadalo nádherně. Damon si zjevně všimnul jak vyjeveně na ní koukám a pozasmál se tomu. "To je Lady Ann. Mám jí nejradši, matka jí znala už od hříběte a nakonec ji dala mě." "Je nádherná." Vydechla jsem a rukou se přiblížila k jejím zádům. Srst měla tak hebkou jako semiš a těma moudrýma očima nás sledovala. "Jela jste už někdy na koni?" "Ne, vlastně ani ne. Pokud se nepočítají ty poutoví." Zasmál se a vyvedl Lady z boxu.
"Pomůžu vám nahoru." "Já... nejsem si jistá jestli... no..." "Vy máte strach?" Zeptal se trochu posměšně aby mě vyprovokoval. "Ne! Možná trochu. Trochu víc." Přiznala jsem se a sklopila pohled. "Nebojte se já vás budu držet." Vylezl nahoru a podal mi ruku. Když jsem se vyhoupla k němu-nohy na jedné straně,prostě jako dáma-věděla jsem že to byl špatný nápad. Byla to hrozná výška a to ani nezačala Lady klusat. "Nemyslím si, že to byl věru dobrý nápad." Zaškemrala jsem a natiskla se na jeho hrud. Jednou rukou mě objal a zasmál se. "Právě naopak. Byl to skvělý nápad."
Obejmul mě ještě pevněji a dal pokyn ke klusu. Bylo to užasné. Vítr ve vlasech, kolem ta krásná příroda a Damonovo teplé tělo za mnou. Po chvíly jsme zastavily u malého dřevěného plotu co stál u potůčku a seskočily jsme. Damon jí přivázal k plotu a já čekala co bude dál. "Kam to vlastně jdeme?" "To je překvapení. Řeknu jen že jsem tam rád s Maríou chodíval když jsme byly ještě děti." "A to půjdeme přes ten potok?" Můj hlas zněl trošku vystrašeně, alekdo by se vlastně ani trochu nebál když by měl přejít rychle tečící vodu po kluzkých kamenech? "Nenojte nespadnete, věřte mi." Podal mi ruku a vedl mě k vodě. Otočil se zády k vodě a šel po těch kamenech potpátku. Vypadá to jako jeho oblíbené místo do dnes. Kdo by uměl jít po kluzkých kamenech pozpátku, na místo kam prý chodil jen jako malý? Tomu jsem se zasmála, ale stejně jsem spíš vnímala ty kameny.
"Voda je to jen do půly lýtek, takže i kdyby jste spadla, budete jen trochu mokrá." On už byl na druhém břehu a já stále na dělku našech spojených paží. Vážně mě držel a když jsem trochu zaklopítala ihned mě chytil a pomohl udržet balanc.
"Děkuju." Řekla jsem a podívala jsem se mu do těch krásně modrých očí, což jsem apsolutně dělat neměla. Naprosto jsem se v nich utápěla a nemohla se ani nadechnout. Pochvíly ticha se otočil nepřestávaje mě držet za ruku a ukázal na obrovský strom a rozrostlými větvemi. Na jedné obzvlášt tlusté byly uvázané dvě houpačky. Prostě prkno a dva provazy. Musela jsem se nad tím pousmát, protože přesně tohle nám tata postavil na zahradě když nám bylo pět. Došli jsme až k nim a on se na jednu z nich posadil. "Myslíš že nás to udrží?" Zeptala jsem se se smíchem. "Nevím. Ale stojí to za risk." Sedla jsem si tedy taky a najednou mě zachvátilo šílenství. Začala jsem se houpat vysoko jako maniak a z ust mi vyletali šílené skřeky smíchu. Damon na tom byl podobně až na to, že tolik nebláznil. Pro mě to byl unik od reality stejně jako pro něj. Užívám si to tu, protože tady se můžu chovat jako šílenec, Nakonec na to stejně všichni zapomenou, až na Damona, ale ten by mi stejně neměl co vyčítat. Je na tom stejně. "Kdo se rozhoupe víš?" Navrhla jsem a on souhlasil. "Porazím vás Eleno. V tom jsem byl přeborníkem." Oba jsem se do toho položily, ale já vyhrála.
"Doufám že kvuli prohře nebude brečet Damone." Zasmály jsme se oba a já si připadala volná. Chovala jsem se proste tak, jako bych se chovat chtěla a néjak bych měla. Byla jsem prostě sama sebou a moc se mi to líbilo. Před Damonem nemusím nic skrývat ani se chovat podle norem a je to osvobozující. "Kdo skočí dál?" Navrhnul zase on a to se mi líbilo. V tom jsem vždy vyhrávala dokonce ani ladná atletická Bonnie mě nemohla porazit. "Jistě, doufám že další prohru unesete."
"To se ještě uvidí!" Pořádně jsme se rozhoupali a já začala odpočítávat. "Raz... dva... tři!!!" Připadala jsem si jako kdybych létala. Jako dítě jsem ten pocit milovala. Když jsem dopadla do trávy, překulila jsem se nekolikrát napravo a nakonec skončila celou váhou ma Damonovi. Tentokrát se očnímu kontaktu nedalo vyhnout a já jsem zase nemohla polapit dech. "My-myslím, že jsem vyhrála." Zašeptala jsem tlumeně a dál si vychutnávala jeho dlan spočívající na mích bocích. "To si nejsem uplně jist." Řekl a mířil tim na naši blízkost. Druhou ruku mi dal na tvář a prstem přejel přes mé rty. Už jsem to prostě nevydržela. Zté touhy jsem se klepala jako osyka a nedalo se tomu zabránit.
Spojila jsem naše rty v jedny a slastně vzdychla. Jeho rty byly tak měkke a sladké. Chtěla jsem pořád víc a víc. Jeho ruce mě hladily po zádech, bocích a vlasech a nemohla jsem se toho nabažit ale.. Pak mi došlo co to k sakru dělám! To přece nemůžu a nvíc to určitě Damon právě ted sleduje ve své hlavě. Rychle jsem se odtáhla a vstala jsem. "Pardon, ale já... já prostě nemůžu. Je mi to... je mi to líto. Neměla jsem to dělat. Omlouvám se.. bylo to..." "Nádherné." Dokončil za mě Damon a vstal taky. Opřela jsem se o kmen stromu a dívala se do země. "To jsem vůbec neměla dělat." Zašeptala jsem a do očí se mi hrnuly slzy.
"Dobře, já si teda myslím že by byla škoda na to zapomenout, ale máte k tomu určitě důvody, takže... Jen jsem se vsadily kdo skočí dál a vy jste vyhrála. Zasmála jste se mi jelikož jsem si při dopadu zašpinil kalhoty a pak jsme se šli projít na tu krásnou louku co je ted za vámi." Ukázal na ní a mířil tam. Vážně to pro mě udělal? Dělal jako by se nic nestalo a to jen kvuli mě? "Děkuju." Usmál se a nabídl mi rámě, které jsem s okamžitostí přijala. "Nemáte za co. Povídejte mi, co jste na svém dětství měla nejradši vy?"
A takhle začala naše konverzace. Mluvily jsme asi hodinu a zjistila jsem o jeho živote spoustu věci. Jeho matka pro něj byla to nejdůležitější v životě a šíleně trpěl když o ní přišel. Mluvil se mou tak otevřeně jako by mě znal od mala. Posledních dvacet minut co jsme tam strávily jsme ležely na zádech a sledovaly mraky. Hádaly jsemco nám připomínají a já viděla jeden co vypadal jako opice, Damon pak jeden jako kytka a nakonec kočárech. Hrozně jsme se nasmály a pak jsme jeli zpět domů. "Půjdu jí ještě vyhřebelcovat, měla by jste jít dovnitř, musíte mít hlad jelikož jsme přetáhly přes oběd." "To není třeba. Ráda vám pomůžu."
Chtěli jsme jít, ale to už k nám přiběhl Stefan. "Kde jste byly? Nebyly jste na obědě." "Byly jsme se projet." Promluvila jsem jako první aby si Damon svou uštěpačnou poznámku nechal na příště. "A co jste dělali pokud se mohu zeptat." Oba jsme se s Damonem zasmály a věnovali si šibalský pohled. "Bláznily jsme. Vzpomínaly na dětské časy a moc si to užívaly." "Aha." Řekl pohrdavým tonem a musel něco dodat. "Vyhřebelcování nechte na služebných, od vás se to nesluší." Usmál se ale mě jen překvapilo jak arogantní tenhle Stefan je. "Děkuji, ale myslím že se toho ujmu sama. Jsem schopná to udělat, tak nechápu proc bych to měla nechávat na ostatních. Vy snad když jdete na toaletu zavoláte někoho aby po vás spláchnul?" Tím jsem to uplně odzbojila a zíral na mě s otevřenou pusou. "To jsem si myslela. Jdeme Damone?" Věnovala jsem jim oboum milý usměv a Damon se rozřehtal na celé kolo.
Když už jsme byly u stáje konečně přestal a bylschopný mluvit. "Nikdo nikdy takhle jeste Stefana neodzbrojil, ani já ne!" Zasmál se a přinesl kartáč. "Čím to bude Damone, že jsem nad vámi vyhrála v houpáníse výš, dalekém doskoku a uražení vašeho bratra? Nebude to tím že jsem lepší?" Zasmála jsem se a čekala co mi odpoví. "Né Eleno, to je tím že vás nechávám vyhrát. Jsem gentleman víte?"
Zasmála jsem se a pustila s do hřebelcování společně s ním. Mezitím jsem se s Damonem spojila telepaticky. "Nikdy se nezměníš. Jsi pořád stejný!" Myslela jsem si a v duchu se smála. Ihned mi přišla odpověd: A vypadá to, že se ti to líbí." Usmála jsem se a radši nic nedodala. Nakonec byl dnešní den naprosto uzasný. Damon mi ještě pomáhal vyhřebelcovat Lady a nakonec mě odvedl do jídelny, kde jsme si daly pečivo a citronový čaj. Pocelou tu dobu jsem z něj nemohla spustit oči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama