Desicion 11.díl

11. července 2014 v 21:25 | LinDee |  Desicion



Když jsem odešla zpět do pokoje Damon na mě koukal jako nazjevení. "Ty jsi vážně neuvěřitelná!" Pronesl s usměvem a zustalsedět na posteli. Zvlasů mu ještě kapala voda a měl rozepnutou košily což značilo že se před chvílí sprchoval. "To bylo za to co jsem ti udělala. Nechtěl jsi přijmout omluvu, tak jsem to udělala jinak, takže ted jsme si kvit." Chvíly bylo ticho a já doufala že to přežiju bez mluvení, protože mě oněměl pohled na jeho nahou vypracovanou hrud. Všimnul si jak na něj zírám a vítězně se usmál. Přiblížil se ke mě na dýlku nosu a hleděl mi z příma do očí. "Políbila jsi mě." Informoval mě. "Mělo mi být jasný že první na co si vzpomeneš bude tohle. Ale jak jsem řekla byla to chyba..." Tu poslední větu jsem spíš zašeptala a on si mého zaváhání všimnul což jeho usklebek jeste zvetsilo.
"Eleno vidím co s tebou dělá moje přítomnost. Chvěješ se touhou a snažíš se to maskovat. Ale tím že upíráš pohled na moje rty, mě utvrzuješ v tom, že hrozně chceš abych tě políbil. Toužíš po mém doteku a tak strašně se bráníš až se ti podlamujou kolena." Vždy těsně předtím než to řekl, se stalo. Ten pohled na rty i podlamování kolem... zná mě do puntíku. "To jak zrychleně dýcháš když se k tobě přiblížím a když se tě dotknu..." Přejel palcem po mé tváři a já zavřela oči. "Chceš abych se tě dotýkal všude kde to je možné. A když se k tobě přiblížím až takhle..." Rty se skoro dotýkal těch mých a já dýchala společně s ním. "Už jen čekáš na ten krásný moment kdy přitisknu sve rty na ty tvé a já ti neumím odolat." Vážně jsem na to čekala. Chtěla jsem to tak moc že jsem se málem přestala ovládat. Musela jsem se rukama opřít o jeho ramena jinak bych urcite upadla. Přidržel si mě za pas co nejblíž k sobě a hladil mě na konečcích vlasů což mi přinášelo ohromnou slast. Skoro se mích rtů ani nedotkl, jen tak malinko, aby mi přinesl větší utrpení a touhu a já doufala že mě políbí co nejdřív.
" Ale já si počkám na to, až mi řekneš sama. Až se ke mě přitiskneš sama a políbíš mě stejně jako dneska odpoledne. Protože už nikdy nechci slyšet že to byla chyba." Celé tohle ještě šeptal do mých rtů a každý dotyk byl elektrizující, ale pak se odtáhnul a nechal me tam roztouženou stát. Pořád jsem těžce dýchala a nemohla s hnout. Co to se mnou k sakru je? Když jsem se rozhlídla kolem, Damon už tam nebyl, ale záclony vlály na otevřeném okně. Prostě se vypařil a nechal mě tu jen tak stát...

Pohled Damona:
Cítil jsem to. Touží po mě stejně jako já po ní. Ted už stačí jen aby si to přiznala. Musel jsem od tamtud vypadnout, neměl bych co říct a ona by byla nesvá. Ahhh. jak moc bych jí chtěl zase políbit. Jak moc toužím zase cítit její rty a její ruce zamotané v mích vlasech. Její pulzující tělo na tom mém... Je to tak impulzivní. Nemůžu už nato myslet, pomalu mě to ubíjí. Vím že pořád miluje Stefana, ale já se jí nevzdám, protože ted už je jisty že ona miluje i mě! Jak jí ale přesvědčit aby si to přiznala? Je to k zbláznění.
Šel jsem podél lesa a všimnul jsem si že naproti mě jde María. Možná bych stihnul zmizet, ale bylo by to divný...Budu si hrát na Damona. Zní to tak vtipně, když řeknu že si budu hrát sám na sebe.
"Dobrý večer Marío. Co tu děláš tak pozdě?" Její srdce začalo freneticky bušit a dech se jí zvyšil na stovku. Bála se mě. Jediné vysvětlení je že to ví. "J-j-já, byla jsem za Emily." Držela v ruce povlečení a chtěl jsem jí pomoct. Přiblížil jsem se k ní a ona ucouvla. "Co se děje?" Zeptal jsem se jí s usměvem na rtu. Nechci aby se mě bála, vždyt to byla má jediná kamarádka. "Já vím kdo jsi. Ty ty ty rozhodně nejsi náš pan Damon. Nech mě být. Prosím..."
Couvala a v očích měla slzy. "Mílíš se Marío. Já jsem Damon, ale chci abys věděla že bych ti nikdy neublížil. No tak, kdybych ti chtěl ublížit udělám to hned jak se tu objevíš." Přestala couvat a hledala v mích očích stopy po lži, ale zjevně nic nenašla. " Jsi upír. Já nevím proč jsi mě už nezabil a ani proč vypadáš jak pan Damon, ale tak nějak ti možná i věřím.
I přes to jak moc se ted bojím." Šeptala, ale tep se jí už uklidnil. "Já ti všechno vyvětlím, jen jsi pojd sednout." Ukázal jsem na lavičku co byla poblíž a mířil jsem tam. Sedla si na uplně druhý konec lavičky a při každém mém pohybu se ošila. "Je to takhle, já a Elena jsme z budoucnosti. Kathrin nás sem poslala protože..." Po tom co jsem jí do detailu dovyprávěl celý náš příběh udiveně na mě koukala. "Kathrin z vás udělala upíry? Proč?" "To ti asi nemůžu říct, víš, aby se nezměnila budoucnost. Ale ted mi pověz něco ty. Jakto že víš že jsem upír?" Zamlčela se a dívala se do zeme. "Když jsem jednou přišla do Kathrininého pokoje byla tam tehdy Elena a měla na sobě to divné chlapecké oblečení. Pak jste přišel vy a snažil jste se mě ovlivnit. Dodělala jsem svou práci a odešla jak jste mi řekl, ale nezapoměla jsem, protože jsem na sobě měla sporýš." Jo na to si pamatuju... Jsem idiot, jakto že jsem nevěděl že má María sporýš?
"Můžu o tom říct Eleně? Myslím o tom, že už to všechno vím." Tázavě se na mě podívala s prosíkem v očích. "Jistě, jen mislib, že o tom nikomu jinému v životě neřekneš a že se mě už nebudeš bát. Jsi moje jediná kamarádka a já o tebe rozhodně nepřijdu!" Zasmál jsem se a ona se mnou. "Jistě. Ted už se ale musím vrátit, nesu čisté povlečení a pan Salvatore asi nebude nadšený z toho že jdu skoro o hodinu později." Kývnul jsem a šel jiným směrem. Ale pak mě něco napadlo. "Marío?" "Ano?" "Udělej si ze sporýše odvar a vypij ho. Z oběhu se ti dostane až po dvou dnech. Budeš tím líp chráněna." Kývla a vděčně se usmála. "Děkuji."
Šel jsem se do někoho zakousnout, potřeboval jsem upustit páru a měl jsem už vážně hlad. Skoro všichni tu berou sporýš a když konečně někoho najdu, tak se můžu napít jen trochu, aby sem ho nezabil. Hrozná doba! Po dvou hodinách jsem ji konečně uviděl. Rose seděla pod stromem a snažila se dopsat tusvou písen. Rychle jsem se do ní zakousnul a začal s ovlivnováním. "Zapomeneš na to co se tu stalo, a konečně dopíšeš tu tvou písen. A až se to stane, budeš psát další, protože tvoje texty by měl každý slyšet." A zmizel jsem. Bože co se to se mnou děje? Tohle bych nikdy neudělal. Já který se nestará o nikoho jiného než o sebe... Nějak jsem vyměkl.
Když jsem se vracel, uslyšel jsem Elenin smích a tak jsem se tam šel nenápadně podívat. Seděla na lavičce pod třešní a vesele se culila na Stefana sedícího těsně vedle ní. Zuřil jsem! Koukali se na hvězdy a Stefan jí zrovna ukazoval souhvězdí Andromedy, ale byl uplně mimo. To rozhodně Andromeda nebyla ale byl to Pohár vítězných. On nikdy neuměl souhvězdí, ale balil na to holky. Ježiši... odjakživa to byl hajzl!
Elena se ale zdála štastná, vypadala jako že je nanejvíš štastná, stejně jako byla když chodrila se Stefanem. Možná že by s ním měla být. Vždyt jí dělá štastnou a ona ho přece jenom miluje. Ale mě miluje taky! Ne, já se jí nevzdám! Ale věděl jsem, že to není pravda. V podstatě přestanu bojovat a necham jí at si sama vybere. Pak mi malý hlásek něco připoměl.
"Žádné VÍTĚZSTVÍ není bez boje..." Sakra! Jestli si ted od někoho nevezmu krev, povraždím polovinu obyvatelstva! Naposledy jsem se podíval na ty dvě hrdličky on jí práve chytil za ruku. Sakra sakra sakra!!! Podlily se mi oči krví a naběhly mi žilky! Musím něco udělat! Běžel jsem do Elenina pokoje a vzal sporýš který měla v jednom ubousku. Hodil jsem některá do misky z vodou a pořádně se napil. "Ahhhh!" Chytil jsem se za hrdlo a sesunul se k zemi. Musel jsem to udělat. Ublížil bych mnoha lidem a tím i Eleně a to bych nesnesl. Slíbil jsem jí že ji nikdy neublížim a to taky dodržím! Na rtech mi naskákaly puchýře od spálené kůže a pomalu jsem ztrácel vědomí. Vypil jsem toho celkem dost. Poslední co jsem viděl byla postava stojící ve dveřích. "Pane Damone!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Který seriál je lepší?

TVD 45.6% (47)
TO 36.9% (38)
The 100 9.7% (10)
Supernatural 7.8% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama