Desicion 14.díl

11. července 2014 v 21:59 | LinDee |  Desicion



Pohled Eleny:
"Dnes jsem vám chtěl vlastně něco říct, ale nechtěl jsem ničit tak krásné chvíle." Řekl Damon, když už jsme byly skoro u domu. "O co jde?" Usmála jsem se a čekala co z něj vyleze. "Zítra ráno odjíždím, můj otec mě nutí se vrátit zpět do armády ale..." Jako by mi někdo dupnul na srdce. Nenechala jsem ho domluvit a začala jsem já. "To ne, to přece nejde. Vy nemůžete! To v žádném případě!" Dal mi prst na usta, aby mě utišil a usmál se. "Kdyby jste mě nechala domluvit, tak víte že jsem mu řekl, že se tam v žadnem případě nevrátím. Ale musím tam jet s vážně důležitou správou a cesta a vyřízení .... no to mi bude trvat asi čtyři dny." Vrhla jsem se mu kolem krku a uživala si jeho přítomnost. Spadl mi kámen ze srdce a já zas mohla klidně dýchat. "Díkybohu! Už jsem se bála." Damon mě objímal pevně a jakoby dělal to samé co já. Pouze si užíval mou blízkost a dýchal mou vůni. Pak mi ale něco došlo a odtáhla jsem se.
"Ale budete v místech kde se střílí že?"
Kývnul a nic dalšího neřek. "Musíte na sebe dávat pozor, slibte že se vrátíte v pořádku!" Usmál se a pohladil mě po vlasech. "Nic to nebude, za čtyři dny jsem zpátky Eleno." "Budete v místech kde se střílí a kde lidi umírají! Slibte mi to!" Jediná věc proč jsem chtěla jeho slib byl ten, že sliby vždycky splnil. A proto mi ten slib dát nechtěl, věděl že se může stát cokoliv. Vydechl a přitulil si mě zpět do náručí. "Slibuju že se mi nic nestane a že se vrátím v pořádku." Odrecitoval jako básničku a stále si mě držel pevně u sebe. "Budete mi chybět krásko." Zašeptal mi do ucha a mě ukápla malá slza. Nemít ho tu bude katastrofa. Už se vidím jak budu celé dny zavřena v pokoji, jen abych s ním mohla být osamotěa co nejdýl.
"Vratte se co nejdřív." Políbila jsem ho na tvář a pak jsem si na něco vzpoměla. Koukla jsem se na moje pravé zápěstí, na kterém byl náramek od Damona. Byl očarovaný nějakou čarodějnicí, aby chránil. Sundala jsem si ho a dala mu ho do dlaně. "Noste ho pořád u sebe. Přinese vám štěstí." S usmevem přikývnul a strčil si ho do kapsy. "Zítra se už neuvidíme. Odjíždím už kolem páté ráno, tak doufám že se o vás můj bratr postará." Zamračila jsem se a chytla ho za ruku. "Jen se vratte co nejdřív." Na jeho tváři se usadil snad ten nejštastnější usmev co dokázal a pročísnul si rukou vlasy. "A ráno se uvidíme. V pět tady budu jako na koni." "Loučím se s vámi ted, aby jste nemusela ráno vstávat."
"To je jedno, stejně se pokusím tady být!" Pak na chvíly znejistil a zdál se nervozní. "Mohl ... mohl bych vás políbit?" Zeptal se nesměle a čekal na mou odpoved. Muze se tam stat cokoliv, takže ano. S nejvetsi radosti bych ho políbila. "J-j-jistě." Zašeptala jsem a udělala jeden krok k němu. Naklonil se ke mně se vší opatrností a přitáhl mě za boky. Ještě chvíly mi dával na to abych couvla a jen tak lehce se dotýkal mích rtů. Jednou rukou chytl muj obličej a palcem me hladil. Pak jsem to už nevydržela a ten podstatný krok jsem udělala sama. Přitiskla jsem své rty na ty jeho a zrychleně dýchala.
Ten polibek byl tak něžný a plný citů. Každý dotek mě uplně elektrizoval a cítila jem na svých rtech jeho dech. Polibky byly tak sladké a najednou stejně tak potřebné jako vzduch. Nemohla jsem se jich nabažit. Nebyly to ty vášnivé zběsilé polibky, ba naopak. Byly něžné lehké a moc moc příjemné.
Když jsme se od sebe konečně odtáhly jeho obličej vyzařoval štěstím a láskou. Hlavou jsme o sebe byly opření a hleděli jsme si do očí. Pak mě políbil na čelo a doprovodil mě k mému pokoji. "Dobrou noc Eleno." "Ráno se uvidíme." To bylo poslední co jsem řekla a zavřela za sebou dveře. V pokoji nikdo nebyl a já byla maximálně štastná. Asi bych to nevydžela s jeho poznámkama. Šla jsem si dát horkou sprchu a stála pod ní dobrou pulhodinku. Celou dobu jsem musela myslet na ten polibek a na to co jsem pri tom cítila. Potřásla jsem hlavou jako bych to z ní chtěla dostat ven, ale myslenky jsem nezastavila. Šla jsem si lehnout a snažila se usnout.
Vzbudilo mě mírné pohoupnutí postele a přímo jsem vystřelila do sedu. "Kolik je hodin?!" Damon se smál a nechápavě se na mě díval. "Teprv třičtvrte na pět. Jeste můžeš spát." Super, takže ten včerejšek neviděl. "Musím jít! Slíbila jsem to!" Nehledela jsem na to jestli jsem oblečená nebo mám na sobě jen košilku na spaní, prostě jsem běžela abych ho stihla. Seběhla jsem ze schodů rychlostí blesku. Zrovna si v ruce prohlížel náramek ode mě.
"Ahoj." Řekla jsem vydýchaně a on se na měs usměvem podíval. "Myslel jsem si že nepříjdete." "Málem jsem to zaspala." přiznala jsem se a vrhla se mu do rozpřažených rukou. "Máte na sobě jen košilku." Upozornil mě, ale mě to bylo naprosto jedno. "Pamatujte na svuj slib." Přimoěla jsem mu a odtáhla s od něj. Pak mi došlo že tam nejsme sami. Stála tam María a další dvě služebné, které María sekýrovala at se otočí. Damon se kouknul kolem sebe a pak přese mě přehodil nějakou deku. "At mi vás nevykoukají." Zasmály jsme se a pak na něj zavolal nějaký pán, zřejmě se jmenoval Peter, že už musí jet, aby to stihnul v čas. "Mějte se." Políbil mě na čelo a odcházel. Šla jsem až ke vstupním dveřím a mávala mu když odjížděl. Pak už nebyl v dohledu a já tam stejně stála a koukala. "Nebojte vrátí se v pořádku, vždycky se vrátí." Promluvila María a probudila mě tak z mého tranzu.
Odešla jsem zpět do pokoje a šla se převléct. "Víš že si mi nemusela dávat ten náramek. Vrátil bych se v pořádku." Upozornil mě Damon a snažil se mě sledovat přes paravan(ta dřevěná věc za kterou se převlíká :D). "Stejně mi ho jednou vrátíš tak co." Zasmála jsem se a táhla na sebe další z Maríiných šatů. Kolikrát už jsem jí děkovala a říkala jí at si je nechává pro sebe, ale marně. "Pom§žeš mi prosím?" Koukla jsem se na Damona, který vypadal překvapeně. Poslední dobou jsem to už totiž zvládala sama. "Jasně." Řekl a dal se do toho.
"Jaký máš plány na dnešek?" Zeptala jsem se a on vypadal jako by mu měli oči vypadnout z důlků. "Nic. Proč?" "Tak už máš. Půjdeme se někam projít." Vypadal jako by měl dostat infarkt, což je u upírů nemožné. "Je ti jasný, že mě by tu nikdo neměl vidět?" Zasmál se a pokračoval ve šněrování. "Neboj, půjdem někam kde nás nikdo neuvidí." "A kam ty špiónko?" Pokrčila jsem rameny a otočila se na něj. "To ty jsi tady žil, to pověz ty mě." Zasmála jsem se a šla se upravit. Ještě nikdy jsem nevyděla Damona takhle vykolejeného.

Pohled Damona:
Nechápal jsem to. Myslel jsem že když budu pryčč, konečně se vydá za Stefanem... "Znám jedno místo, které nikdo nezná."
Usmála se a konečně se ke mě otočila čelem. "Takže myslíš že bych si na sebe mohla zase vzít džíny a tričko? Né že by se mi tyhle šaty nelíbily, jsou uzasné, ale chybí mi nosit kalhoty." Tomu jsem se musel zasmát a ona se ke mě přidala. "Pokud to je tvoje přání, tak ano. Můžeš si vzít džíny. Ale dopoledne mám něco domluvenýho u Emily, takže vyrazíme po obědě." Pořád jsem se musel smát. Její přání vzít si džíny mě vážně rozesmálo. "Fajn, takže jsme domluvení. Jdu na snídani, měj se." Dala mi pusu na tvář a odcházela. Pak jako by jí to došlo se zastavila a s otevřenou pusou na mě civěla. "Čau." Řekla rychle a zmizela za zavřenými dveřmi. Co to mělo znamenat? Do ted slyším její zběsilý dech a extremě rychle bušící srdce.
Zatřásl jsem hlavou a šel se opláchnout. Vodu jsem na sebe pustil uplně ledovou a snažil si uspořádat myšlenky.
Když jsem vyšel ze sprchy čekalo mě nemilé překvapení v podobě Kathrin. Měla na sobě jemon lehký saténový župan a seděla na posteli. "Co tu chceš?" Vtala a župan si nechala sklouznout z ramene. "Neni to snad jasný? Chci tebe Damone." Zasmál jsem se nad její inteligencí a otočilse k ní zady. "Měl bys mě poslouchat, nebo něco udělám tvé milované Eleně. Ona by nepřežila zlomení vazu že ne?" Zavrčel jsem a vycenil na ní tesáky.
"No tak Damonku, vždyt ty by si mi neublížil, miluješ mě." Přiblížila se ke mě tak že se mě dotýkala celým svým tělem a rty mi přejížděla po tváři. A pak jsem udělal to co jí naprosto překvapilo. Stačil jediný malý pohyb a v ruce jsem držel její srdce. "Co to děláš?!" Zaskuhrala. "Stačí že se na Elenu jen špatně podíváš a to srdce ti jednoduše vytrhnu. Jak vidíš, tak to pro mě vůbec problém není. Cože jsi to říkala? Že tě miluju? Ano a tohle by byla určitě vražda z lásky!" Zasmál jsem se nad tím a vytáhnul ruku z jejího hrudníku.
"Pěkný den. Myslím že jsme tady spolu skončili." Rozloučil jsem se a těšil se až konečně vypadne. Bez dalších zbytečných řečí zmizela a já byl hrozně rád. Oblíknul jsem se a odešel za Emily.
"Dobré ráno Emily." Pozdravil jsem jí slušně. Byla tisíckrát lepší než její bůh-ví-kolik pravnučka a nedělala mi z hlavy minový pole kdy jen se jí zachtělo. "Dobré ráno. Nechtěl by jsi kávu. Zrovna si jí dělám." "Ně děkuju." Vlastně mě napadlo že pouze k ní se chovám zdvořile a galantně. Připomíná mi totiž matku. Je stejně ochranitelská a milující.
"Dnes budem zkoušet něco nového." "A určitě se to bude týkat mé aury že ano?" Protočil jsem očima a čekal. "Aura je mocná Damone, nezpochybnuj to." Radši jsem mlčel a soustředil se na to. "Musíš roztáhnout svou auru na maximum a mít hlavu uplně čistou. Soustřed se jen na toho, koho chceš slyšet myšlenky- to jsem pro dnešek já- a až se tvoje aura s tou mojí dotknou, budeš to cítit. Musíš svou auru držet a bude těžké, jelikož já se svou aurou nic dělat nebudu a nepujdu ti vstříct. Zkus to." Zkoušel jsem to skoro hodinu a hrozně mě z toho bolela hlava.
"Dáme si pauzu. Ale musím ti říct, že se učíš rychle." Pochválila mě a šla pro kuřecí krev. Byla hnusná, ale hodně mě posilovala. Byly v ní nějaké bylinky co tam Emily dala.
"Proč mě to všechno učíte?" Posadila se naproti mě a usmála se. "Máš dobré srdce, plné lásky a každou minutu co nejsi s Elenou o ní máš strach, i když si to nechceš přiznat. Proto tě to učím, až to budeš umět mistrně, budeš se s ní moci spojit i když u ní nebudeš. Tvá aura tu její vyhledá. Dělám to proto že vím že se to budeš snažit použít jen pro dobro. Jen aby jsi nekomu pomohl. A navíc... Tvá matka mě požádala abych na tebe dávala pozor. Milovala tě a do ted tě miluje. A taky tě mám ráda Damone." Vstala a odešla. Nezmohl jsem se na slovo a jen se usmíval jako pitomec.
Trénovali jsme a já si najednou uvědomil že už je skoro jedna. "Budu mít zpoždění. Počkej ještě tak patnáct minut v pokoji." Mluvil jsem k Eleně telepaticky. "V pohodě. Nevíš kde mám džíny?" Tomu jsem se zasmál. "Kašli na džíny, vem si šaty." Hned jsem uslyšel odpor a taky jsem slyšel její myšlenky, kde by asi ty džíny mohli být. "Zapoměn! Bez džínů nikam nejdu!" Zasmála se a stále je hledala. "Koukni se do skříně v šuplíku uplně dole." Chvíly v mé hlavě bylo ticho a pak jsem uslyšl jásot. "Super! Díky." Uplně jsem viděl jak by na mě mrkla kdybych tam byl. "Tahle telepatie se má využívat v zavažných situacích a mi ji používáme na hledání džínů." Zasmál jsem se a zatřepal hlavou. "To je závažná situace." Smála se taky a pak se to přerušilo a má hlava zas patřila jenom mě.
"Promin Emily, ale asi bych už měl za chvíli jít. Jdeme s Elenou.." Nenechala mě ani domluvit a s usměvem od ucha k uchu mě přímo vystrčila ze dveří. "Utíkej a pozdravuj jí!" To jsem nečekal, ale hned jsem se vypařil a utíkal za ní. Skákala na posteli a na sobě měla džíny. To je určitě ta věc, která jí donutila skákat jako šílenec. Oběvil jsem se v okně a ona se tak lekla, že spadla z postele a kdybych se tam rychle nepřemístil a nechytil jí, tak spadne hlavou přímo na stolek. "Jsem tak děsivý, až mi dívky radši padají sami do náruče." Zasmál jsem se a ona mi uštědřila ránu do ramene. "Blázne." Uškrnul jsem se a postavil jí na nohy.
"To jsem nebyl já kdo skákal po posteli div se nerozbila." Uvázala si vlasy gumičkou do vysokého culíku a byla připravená. "Jsi ignorant Damone." Usmála se a otočila se. Moc jí to slušelo. Uplně jsem si navyknul jí vidět v šatech, že tohle mě doslova posadilo na zadek. Elena byla přímo sexi! "Říkal jsem že se nikdy nezměním. Akceptovala si to." Zasmála se. "To bys jinak totiž nebyl ty. Tak jdeme, nebo se tu budeme vykecávat?" "Jdeme. Připrav se na cestu s upírským taxíkem." Vzal jsem si jí do náručí a utíkal tak rychle jak to šlo.
"Tak jaká byla cesta?" Zeptal jsem se když jsme byly na místě. "Rychlá..." To bylo jediné co řekla a musela se mě přidržet jelikož byla ještě malátná. Pak se ale podívala kolem a vydechla. "Je to tu nádherné, jakto že o tomhle skvostu nikdo neví?" Pokrčil jsem rameny a zakotvil na její tváři. "Nechával jsem si to pro sebe. Jsem totiž sobecký." Zasmáli jsme se a šel jsem jí to tam všechno ukázat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama