Desicion 9.díl

11. července 2014 v 21:19 | LinDee |  Desicion



Pohled Damona:
Seděl jsem u Eleny v pokoji a najednou slyším zpoza dveří...
"Tak co Eleno? Už jsi s někým z nich spala? Nebo s oběma...naráz?!" Slyšel jsem jen Elenino prudce bijící srdce a pak pořádnou ránu od facky. To snad není možný! Elena pleskla Kathrin! Tipická Elena, ale bude to mít následky. Ani se jí nedivim že jí praštila, Kathrin si to vážně zasloužila, ale bojím se co udělá ona jí. Už dlouho jsem nic neslyšel a tak jsem otevřel dveře že se podívám jak to vypadá na bitevním poli.
To co jsem vyděl mě uzemnilo. Kathrin se krmila z Eleny, která byla už uplně bledá. Ihned jsem jí od ní odhodil a zlomil jí vaz. Hodil jsem jí k ní do pokoje a v mžiku jsem byl u Eleny. Seděla na zemi a vyjeveně koukala. Kleknul jsem si k ní a díval se jestli je v pořádku. "Co tě to napdlo Eleno? Dát facku Kathrin? To ses jí rovnou mohla nabídnout jako svačina!" Vzal jsem jí za bradu a koukal se jí z příma do očí. Pořád ještě nedostala barvu a tak jsem si rozkousnul zápěstí a dal jí ho před pusu. Odstrčila ho a snažila se vstát.
"To bude v pohodě." Zamumlala a s mojí velkou pomocí konečně vstala. Když jsem jí pustil ihned se jí podlomily nohy a kdybych jí nechytil tak spadne zpátky na zem. "To vidím že v pohodě. Pij!" Rozkázal jsem jí a znovu si prokousl ono místo. Přemístil jsem nás do pokoje, protože kdyby nás někdo viděl...
A bylo to jako posledně. Po chvíly pití se ke mě přitiskla a ruku si přidržela u pusy. Zádama se opřela o moji hrud a svíjela se slastí. Dýchala ztěžka a nepřestávala sát. Nemohl jsem tomu uvěřit. Kdyby mě nemilovala nikdy by tohle nemohla zažívat. Byla by to pro ní odporná tekutina jen o něco méně hnusnější než bláto. Hladil jsem jí po vlasech a pak jsem ruku přesunul na její boky. Když se po nějakém tom čase odtáhla ani se ode mě nějak moc nedistancovala, spíš naopak. Zůstala na mě namačkaná a otočila se čelem ke mě.
Palcem jsem jí setřel čůrek krve co jí tekl po bradě a čekal na její reakci. "Děkuju." Zašeptala ale zůstávala stát. Usmál jsem se na ní a vzal jí do náruče. Trochu se podivila a zmateně se koukala. "Takhle tam budeme rychleji a nikdo nás neuvidí. Což se nám hodí." Seskočil jsem z okna a už jsme byly u Emily doma.
"Proč tu vlastně jsme?" Zeptala se když jsem jí konečně postavil na nohy. "Na něco jsme přišlya navíc nám chce Emyli něco předvest." Pokynul jsem jí aby si šla sednout a sám jsem se posadil blízko ní.
Když přišla Emily mile se na Elenu usmála. "Tak hned k věci."Začala. "Zjistily jsme, že když chce Damon vědět co se děje když si s jeho minulim já, stačí jen zavřít oči a myslet na to. Ukáže se to jako vzpomínka. Takže i Stefan a Kathrin vidí co se tu děje. Jen to když jste s nimy. Ale oni to vidí pouze ve snech a nevidí všechno, jelikož tu nejsou s vámi." Já už to věděl, ale Elena vypadala uplně vykolejeně. "Cože?" "Například když jste dnes ráno byla s panem Damonem, váš Damon chtěl vědět co se děje a viděl vás a jeho běhat po trávě. Viděl vše, jako by na to vzpomínal, i když se to právě dělo. Ale nemůže vidět nic kde jeho minulé já není. Například když jste byla sama s Mariou u vás v pokoji."
Elena to pomalu vstřebávala a pokývala hlavou. "Takže Damon může vidět jen to, co dělám když jsem s jeho minulim já?" Emily kývla a nechala at o tom ještě chvíly přemýšlí. "A Stefan a Kathrin?" "Také. Ale ti to vidí pouze ve snech a nevidí všechno. A jelikož to jsou sny, moc si z toho nepamatují. Je to komplikované, ale pochopíte to."
"Jak o tom všem víte? O mě a Maríe? O Damonovi?" Podívala se na ní a pak i na mě. Měla takový ten obvinující pohled. "O Vás a panu Damonovi mi řekl Damon. Byl u mě ráno, aby mi mou myšlenku potvrdil. A o vás a Marie? No Řekněme že když chci vidím vám do mysly." Tak ted jsem byl překvapeny i já. Elena na to nic neřekla už toho na ní bylo dost.
"A co jsi nám chtěla ukázat Emily?" Pokynula nám at jdeme na dvorek ze zadu jejího domu. Nebylo tam od nikud vidět což se nám hodilo.
"Říkal jsi, že umíš rozvinout svou auru, aby jsi někoho zahřál. Já tě naučím víc. Budeš moct zahalovat do nálad a pocitů." "A proč u toho měla být Elena? Né že by mi vadilo že je tady, ale nemyslím že tu potřebuje být." "Právě naopak. Budeš to na n í zkoušet, pokud to dovolí." Hodila po ní tázaví pohled a Elena hned souhlasila. "Né. Myslím žeto neni dobrý nápad." "Proč?" Zeptali se obě, ale Elena s dávkou nesouhlasu. "Máš v sobě moji krev Eleno a všechno cítíš mnohem víc. At už je to štěstí a nebo bolest. A pochybuju že Emily jde o to abych uměl rozdávat auru štěstí! Jde o to jak tě můžu tady brániot a to láskou, duhou a jednorožci nepůjde. Já ti neublížím jak fyzicky tak psychycky!"
Trochu jsem zvíšil hlas a promnul si kořen nosu. "Ale je na mě jestli budu souhlasit a já říkám že ano!" Vystrčila nebojácně bradu a mě bylo jasné, že odporovat bude k ničemu. "Máš pravdu Damone. Nepůjde pouze o dobré pocity, ale i ty špatné. Budeš se učit jak někoho uklidnit, naštvat, nenávidět...milovat." Při Emylieném posledním slově jsem zpoorněl. " Jjde o tvoje pocity. Roztáhneš svou auru přes Elenu a budeš myslet na všechno štěstí co jsi kdy zažil. Vzpomeneš si na ty nejkrásnější vzpomínky a zahltíš s nimy svoji mysl i tělo. Všechno pujde skrz tvou auru k Eleně. A ještě jedna věc než začneme." Vážně se na nás oba podívala a udělala dramatickou pauzu. No jo no, ty čarodějky.
"Damon mi říkal že v tom tunelu jste spolu telepaticky komunikovaly. To můžete i ted. Když budete chtít, aby vás ten druhý slyšel to vyslat myšlenku přímo k nemu a otevřít svou mysl. To můžete zkusit potom, ted se pustíme do boje s tvou aurou." Zavelela a postavila mě doprostřed dvorku. Nejdřív jsme začínaly z bezprostřední vzdálenosti kdy byla Elena těsně u mě. Ze začátku mi to moc nešlo. Vždycky to skončilo tím, že jsem jí ukázal tu vzpomínku ve své mysly. Spíš jsme telepaticky komunikovali než zkoušely mou auru. Po chvíly zkoušení se mi to povedlo i na větší vzdálenost. Zkusily jsme auru klidu, štěstí, vtipu, ospalosti, energie a pak Emily navrhla smutek. To nejde. To prostě nemůžu. Za prvé upíří smutek je jako člověčí utpení a za druhé já zažil tolik bolesti že by to mohlo Elenu vážně zranit. "To nejde Emily." Rezignoval jsem. "Já vím Damone. Tvůj smutek je tisíckrát větší než u jiných upírů a natož lidí, ale zvládneš to. Mysli jen na tu nejméně bolestivější vzpomínku a ostatní si nepouštěj k tělu."
"To nejde, nemůžu jí to udělat."Zakroutil jsem hlavou, ale to ke mě přišla Elena a chytila mě za rameno. "Neboj Damone. Bude to v pohodě. Já to zvládnu a ty taky. Jen se soustřed na tu nejméně bolestivou vzpomínku a bude to v pořádku." Nesouhlasně jsem se zasmál a podíval se jí do očí. "I ta nejmín bolestivá by te posadila na zadek Eleno. Moje měřítko smutku je jinde než to tvoje." Upozornil jsem jí a doufal že couvne. "Nevadí. Zvládnem to." Odsoupila do vhodné vzdálenosti a čekala. Ale nejméně smutná a tudíž bolestivá vzpomínka je... Když Elena přede mnou políbila Stefana a byla mu tak blízko a zamotala své ruce do jeho vlasů a ... Soustředil jsem se jen na to co jsem při tom cítil a poslal to na vloně k ní. Poznal jsem kdy to ucítila. Chytila se za hrudník a prudce vydechla.
Pomalu začala vzlykat a ukápla jí jedna slza. Ale tak moc jsem se suostředil na tu vzpomínku, že když jsem se snažil odpojit jí od své aury pouze jsem tu vzpomínku Eleně ukázal. Vykulila oči a řinulo se jí snad tísíc slz. Nic neříkala a jen se na mě omluvně dívala. Pořád se držela za srdce a podlamovala se jí kolena. "Vidíš Emily, já jsem ti říkal že to neni dobrý nápad." Běžel jsem za ní a obejmul jí. "Promin, neměl jsem to dělat!" Omlouval jsem se jí a čekal že něco řekne. Bál jsem se o ní, vypadala jako by viděla ducha.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama