Desicion- Epilog

11. července 2014 v 22:15 | LinDee |  Desicion



Pohled Eleny:
"Co to děláš Kathrin? Zbláznila si se?" Řvala jsem naní, protože v každé ruce měla kuš a mířila na oba bratry. "Poprosila jsi mě o pomoc a tady je. Oba jsou ovlivnění se ani nehnout, mužeš jednoho z nich zachránit. Ten koho si vyberš bude ten koho miluješ víc a tím se odsud dostaneš. Jednoduchy jako facky! Nechápu jak mě to nemohlo napadnout dřív." Zasmála se a vypadala vážně dábelsky.
Do očí se mi začaly drát slzy a nemohla jsem pochopit co to dělá."Kathrin, pokud jednoho z nich zabiješ, zemře i v mým světě. Už nikdy s ním nebudeš moci být." Brečela jsem a celý svět se najednou obrátil na ruby. "Né pokud si vybereš Eleno! Vyber si a nezemře ani jeden!" Nemohla jsem nic dělat. Koukla jsem se na každého z nich a viděla jsem tam strach a neporozumění. A co mě rozbrečelo nejvíc... lásku. V obou jsem viděla lásku.
Bylo to jako by mi někdo drtil srdce zevnitř a já nebyla schopná říct ani slovo. Nemůžu o ně přijít, to prostě nejde. Bez něj můj život nebude k ničemu. Ale kdo je to vlastně? Stefan nebo Damon?"Prosím Kathrin, nedělej to!" Protočila očima a nabila obě kuše. "Tak jinak Elenko! Budu počítat od deseti dolu a pokud se nerozhodneš zemřou oba!" Proč to dělá, proč to k sakru dělá! Srdce mi bušilo jako by chtělo vyskočit z hrudi a zabránit mi v rozhodnutí, mou vlastní smrtí. "Deset... devět... osm. Kašlu na to! Tři ! dva! jedna! ..."
Jediná myšlenka která mi prošla hlavou byla rozhodující. "Jen né Damon!!!" Běžela jsem k němu a hned jak Kathrin řekla -Teď- Stála jsem před ním a kuš trefila mě MÍSTO něho. Šíp se mi zabodnul do zad a mě přepadla šílená bolest. Skácela jsem se k zemi ještě schopná vnímat věci kolem mě. Najednou se něco stalo. Kathrin i oba bratři zmizeli a já tam byla sama. Sama jsem ležela na té chladné zemi a plakala pro jediného. Věděla jsem jak jsem se rozhodla. Mé srdce patří Damonovi.
Najednou se přede mnou objevil a držel mě v náručí. "Eleno co jsi to udělala?!" Ptal se se slzami v očích a hladil mě po vlasech. "Rozhodla se. Rozhodla se k tomu, že tě miluju Damone, tak že jsem za tebe dala život. Je to ironie co? Konečně mi dojde že jsem nikoho nemilovala tolik co tebe a zemřu." Šeptala jsem nemohoucí zvýšit hlasitost mého hlasu a zasmála se tomu. Z očí mi stékali slzy a všechno mě bolelo, ale já to nevnímala. Viděla jsem jen Damonovu tvář přede mnou a jeho láskou naplněné oči. Plakal a snažil se mi dát trochu své krve. Já ji ale nechtěla, nestačilo by to a já bych stejně zemřela, navíc jsem už neměla sílu ani pít. "Prosím lásko pij! Miluju tě Eleno, pij prosím tě! Miluju tě slyšíš! Miluju tě!" Když mu bylo jasné že už se nenapiju přiblížil se ke mě a políbil mě, tak jako nikdy. Bylo to jako ohnostroj. Po celém mém těle se prohnala energie a skončila u mého srdce.
Tak jako by vybuchla bomba a všechno kolem nás se začalo rozpadat. Obloha se roztříštila a vše kolem nás začalo podivně zářit. Odtáhly jsme se od sebe a podívali se na tu spoušt. Já jsem jen pootočila hlavu na stranu, jiného pohybu jsem už nebyla schopná. Všechno pomalu mizelo. Les, obloha, louka za námi a Salvatorovic dům. Nezbylo nic, kdo mě nás dvou. Všude zářilo oslepující světlo a já nevěděla jestli se mi to pouze zdá a nepropadám se do země mrtvích, protož Damon si toho světla vůbec nevšímal a zase přitisknul své rty na mé. To bylo to poslední co jsem cítila, pak jako bych se propadla do nicoty a cítila jsem se jako ve spánku. Umírat zase tolik nebolí, pomyslela jsem si a snažila se pohnout. Nemohla jsem, neměla jsem tělo a jen tak jsem proplouvala tmou. Tak tohle je konec?

Pohled Damona:
Všude kolem mě byla tma a já dostal náhlý šok. Posadil jsem se a otevřel oči. Začal jsem zrychleně dýchat a koukal jsem kolem sebe. Byl jsem ve svém pokoji v penzionu. Jak je to možný?
Elena! Vstal jsem a běžel ke Stefanovi do pokoje. To je jediné MÍSTO kam by jí dal, tím jsem si jistý. Otevřel jsem dveře a Elena tam ležela uplně bez hnutí. Sednul jsem si k ní a přivinul jsem jí do náručí. "Né, ty nejsi mrtvá Eleno. To nemůže být pravda. Miluju tě. Musíš se probudit, nesmíš mě tu nechat." Plakal jsem a nepřstal jí hladit po vlasech. Nemůže být mrtvá, ne po tom všem. Né když se rozhodla, né po tom co jsme všechno společně přežili, to nejde!
Položil jsem jí zpět na postel a seděl u ní. Budu tu do té doby než se probudí. Není možný aby se neprobudila. To se nestane! Seděl jsem u ní už hodinu a pořád se jí dotýkal a mluvil jsem na ní. Pořád nic. Nehýbala se a mě pukalo srdce. Měl jsem chut se ihned zabít a být s ní, ale co když se ještě probudí. Musím v to doufat.
V celém penzionu nikdo nebyl. Všude bylo ticho a nebilo ani Elenino srdce. Zabíjelo mě to, už jen to že se nehýbá a ani nedýchá. Takhle to nesmí dopadnout. Ona je můj život. Už jsem nevěděl co dělat. Pořád ležela bez hnutí a už to byly skoro dvě hodiny. Naklonil jsem se nad ní a spojil naše rty. "Miluju tě. Ty nejsi mrtvá. Musíš se jen probudit a otevřít oči. Prosím tě o to. Otevři oči Eleno. Prosím. Tak moc tě miluju, nesmíš mě tu nechat. No tak lásko. Miluju tě." Šeptal jesm jí mezi polibky a doufal.

Pohled Eleny:
Všude byla hustá a temná tma. Nic jsem neviděla a necítila jsem ani svoje tělo, pokud ted nějaké mám. Ale pak jsem to zaslechla. Ten hlas co mě volal zpět. V tu chvíly nebylo nic krásnějšího a sladšího než jeho hlas. Damone! Chtěla jsem zakřičet, ale nešlo to."Miluju tě. Ty nejsi mrtvá. Musíš se jen probudit a otevřít oči. Prosím tě o to. Otevři oči Eleno. Prosím. Tak moc tě miluju, nesmíš mě tu nechat. No tak lásko. Miluju tě." Bylo to jako záchrané lano. Stačí jen otevřít oči, ale jak to mám udělat? Necítím nic. Necítím nic, až na své rty.
Já cítím rty! Cítím jak mě líbá. Cítím Damonovi rty, na těch mích. Cítím tváře, ano už cítím tváře a ruce. Cítím kousky mého těla. Jak je to možné?

Pohled Damona:
Začal jsem celé její tělo obdarovávat drobnými polibky. Začal jsem usty, pak tváře a nakonec jsem zlíbal celé její ruce. "Prosím lásko, oevři oči. Nnesmíš mě tu nechat. Miluju tě. Slyšíš, miluju tě!" Šeptal jsem a z očí se valily další z milionu slz. Pak mě něco donutilo popadnot dech. Pohla prsy na ruce. Trošičku s nimi pohla a to mi dodalo šílenou dávku naděje. Začal jsem líbat její krk a cítil jsem malé zachvění.
Poté jsem jí políbil do koutku jejích ust a začal jsem cítit slabý závan jejího dechu. Políbil jsem jí na víčka a její řasy se zakmitali. Pomalu otevřela oči a já se v nich zse začal topit. Hned jak mě uviděla vrhla se mi kolem krku a začala mě líbat. Bylo to jiné, než jindy. Ted to byla vášen, touha, převeliká láska a šílené štěstí. Byly jsme k sobě jako připoutaní a kdyby nás ted někdo viděl, myslel by si že jsme jedno tělo.
Naše polibky byly sladké i přes chut našich slz. "Miluju tě. Miluju tě Damone víc než svůj život." Usmál jsem se a pohladil jí po tváři. "Já vím, jen už se to nikdy nesnaž dokázat, protože bych nepřežil bez tvého usměvu, tvých očí a už vůbec né bez tvojí tvrdohlavosti. Miluju tě Eleno a nikdy už nenechám nikoho aby mi tě sebral." Usmála se a vtiskla mi další z milionu polibků. "Tak to jsme dva." Usmál jsem se a spojil naše rty s tím, že je ještě dlouho nerozpojím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama