Last Moment

20. července 2014 v 16:40 | LinDee |  Jednorázovky


Seděla jsem na zábradlí mostu a koukala jsem se dolu. Vál ledový vítr až mě z něho štípali tváře. Moje slzy málem zamrzali na tvářích a vlasy mi vlály po zádech. Koukla jsem se dolů, je to asi třicet metrů...Bude to stačit? Ptala jsem se sama sebe a doufala že najdu odvahu k tomu, abych ukončila svůj býdný život.
Prsty mi chřadly a mě přepadal strach. V celém mém těle to vřelo, jako by chtělo všeho vyprodukovat co nejvíc než má existence zmizí. Nehty se mi zarývali to tvrdého kamene a zrychleně jsem dýchala.
"Jsi smůla rodiny!" Vzpomínala jsem jak na mě křičel otec až celý zrudnul a jeho tvář byla zdeformovaná do nesnášenlivé podoby a vše bylo mířené na mě. "Ještě že tvoje matka zemřela dřív než tě stačila potkat. Udělala by si její život ještě horší!" Posmívala se mi tvář mé sestry a nezapoměla roztrhnout naši společnou fotografii. Jedinou kde jsem s maminkou byla. "Neboj mami, už za tebou jdu." Zašeptala jsem do šumu větru a na tváře se mi nahrnuli další z milionu slz. Pouštěla jsem jednu ruku a oklepala jsem kamínky a písek který se mi na dlan nalepil. Zavřela jsem oči ale strach mi nedovolil se pustit uplně. V mé hlavě to bylo jako ve válce. Histerie,smutek,bolest,žárlivost,hněv a zloba se bouřili proti lásce,štěstí a euforie, které bylo pramálo. Moje vzlyky se znásobili a nahrnula se další spousta vzpomínek. "Nesnáší tě vlastní otec! Jak bych tě mohla mít ráda já?"
"Nikdy jsi nebyla moje kamarádka!" "Proč si při porodu nezemřela bylo by to lepší."
"Bež si hodit mašli! Nikomustejně chybět nebudeš!" Moje srdce bylo na miliony malých kousíčků a já nevěděla jestli ještě někdy půjdou slepit. "Nenávidím tě Johnsnová! Jsi zkáza všech!" Tahle věta mě dostala až sem. A všechny ostatní...
Tak takový to je když jste v životě sama, je to smutný... Po celémtěle mi projela husí kůže a lehký záchvěv větru naznačoval čas na to se pustit. Uvolnila jsem i druhou ruku a rozpažila jsem. Užívala jsem si posledního větru, poslední vůně lesa a poslední zvuky šelestějících ptačích křídel. Bude mi to chybět, oni mi budou chybět, ale já jim ne. "Ale já jim chybět nebudu." Šeptla jsem a s poslední slzou, posledním nádechem a posledním pohledem na krajinu kolem sebe jsem se odstrčila od kamené zídky.
Celým mím tělem proběhl šok, mrazivý vítr jako by mi trhal končetiny a vlasy mě štípali na obličeji. S poslední vzpomínkou na ty, kteří mě k tomuhle dohnali, jsem spokojeně zavřela oči a očekávala svůj konec...
Náraz byl tvrdý, doufala jsem že už je to za mnou a pro nikoho nebudu na obtíž. Ale bylo to něco jiného necítila jsem tvrdý asfalt, nýbrž něčí ruce omotané pod mími zády a druhou pod koleny. Snažila jsem se otevřít oči, ale motala se mi hlava a jakoby jsem nemohla ovládat své tělo. Cítila jsem jemný vánek a závan silně kořeněné kolínské. Pomalinku jsem otevřela víčka a naskytl se mi pohled to těch nádherých modrých očím které na mě hleděli se strachem, něhou a šokem. Kdo je to? Nidky jsem ho neviděla. "K-k-kdo?" Vykoktala jsem ale moje hlasivky nechtěli vydat ani zvuk. Škrábalo mě v krku a hlava se mi točila jako po dvou lahvích rumu. "Pššt. Nemluv, bude ti špatně. Ted usneš, a až se vzbudíš, popovídáme si." Pohladil mě po vlasech a já jsem víčka už stejně neudržela a sami se zavřeli. Cítila jsem pod sebou měkou matraci a přese mě ležela hunatá deka. Ani jsem si to neuvědomila ale byla mi šílená zima. Celá jsem se klepala ale ještě jsem ho chtěla ivdět. "Kdo...Kdo jssssi?" Zeptala jsem se šeptem. "Damon, krásko. A ted spi." Mrknul na mě a já se propadla do říše snů, jednorožců a duhy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama