Love Game 15.díl

20. července 2014 v 13:17 | LinDee |  Love Game



Pořád jsem si přehrávala náš rozhovor v Grillu. "Ale mi to tak chceme! Nedokážeme se k sobě teď tak chovat!" Vrčel Damon na Caroline, která si zkoumala své nově nalakované nehty. "Ne. Dohoda je dohoda. Řeklo se, že všechno bude tak jako bylo předtím. Ale fajn necháme hlasovat. Jsme tu všichni tak jako minule, takže kdo je pro aby byly kámoši? Chovali se k sobě mile atd.?" Ruku jsem zvedla jen já, Damon a Nick. Proboha dokonce i Nick. Ale proč né Bonnie a Ben? "Bonnie?!" V hlase jsem měla prosbu ale ona jen zakroutila hlavou. "Vím jak to skončí El. Chci tě jen chránit." Málem jsem začala plakat. "Fajn, takže jste přehlasovaní. A pokud se k sobě nedokážete ze začátku chovat stejně, jednoduše se ignorujte." Pořádně jsem se nadechla a vydechla.
"Promiň Eleno, víš že tě mám rád, ale tohle nedovolím. Vím že to bude stejný jako minule. Nejdřív to bude vypadat, že jste pořád kamarádi, ale nakonec se začne chovat jako blbec a tobě to bude ubližovat ještě víc a to já nedovolím.ů Zakroutil hlavou Ben a já se na něj zhnuseně podívala. "Tohle je můj život Bene, ty mi nemusíš dovolovat nic! A teď mi ubližuješ ty a hodně. Nerespektujete co chci já, nikdy jste to nedělali. Ani ty Bonnie, a tímhle jste pro mě skončili. Máte být se mnou ne proti mě." Bonnie se zvedla a vzala mě za ramena. "Ty pochopíš že to děláme pro tebe! Nakonec ti to dojde a ještě nám budeš děkovat." Vytrhnula jsem se jí a zakroutila hlavou. "Jestli... tak si počkáš ještě hodně dlouho." Vzala jsem si bundu a odešla ven. Damon taky na nic nečekal a vyběhnul za mnou.
"Tohle se nemělo stát." Jen jsem koukala do tmy a kývala. "Oni to vážně myslí dobře El. Nemůžeš teď zůstat sama." Ten něžný hlas... Ach... tak mi bude chybět. "Neboj, Bonnie není jediná koho mám."
Teď jsme leželi v posteli a já nemohla tyhle slova dostat z hlavy. "Nechci jít spát. Pak se probudíme a... a až odejdeš, všechno skončí." Vyslovila jsem jedním dechem a stulila jsem se mu v náručí. "Tak nepůjdeme spát. Budeme si povídat, klidně až do rána. Souhlasíš?" Kývla jsem a začala ho hladit po hrudi. "Kam vlastně půjdeš? Zpátky domů?" Zasmál se. "Ne, ani náhodou. Děda mi odkázal jeden byt. Víš když jedeme do Grillu, ten šedivý barák?" "Jo, jak je na něm napsáno: YOUNG, WILD , FREE?" Kývnul. "Jo, tak přesně v tom. V třetím patře, s výhledem přesně na bar." "Jo, to k tobě sedí." Zasmáli jsme se. Jen mě napadlo, že mi řekl kde ho můžu najít, schválně a naprosto s přesnými souřadnicemi. "A to tam budeš bydlet sám?" "Nevím, možná i s Nickem, tak trochu jsem o tom přemýšlel, ale nejsem si jistej, jestli bude souhlasit." "Proč by neměl?" Pokrčil rameny a líbnul mě do vlasů. "Protože si myslí že tam dlouho sám nebudu." To mě zaskočilo a celá jsem se tam napnula. "Aha."
"A co ty? Plánuješ se odstěhovat od mamky?" "Ne. Teda do maturity budu bydlet doma. Pak až půjdu na vejšku, tak jasně." Usmál se a zachvěl se, když jsem ho políbila na krk. "Takže Nick se nastěhovat může." Zašeptal, myslejíc i že ho neslyším. Ale neřešila jsem to, dál jsme si povídali. Vážně jsme si povídali až do rána. Skončili jsme v šest ráno. Pak už jsme si jen užívali naší přítomnost. Naši poslední možnost být spolu. Jen jsme se k sobě tulili, líbali se... Ale už to nebylo ono. Převládal v nás smutek a ve mě i strach. Bála jsem se všeho. Leželi jsme tam až do osmi do rána. Byly to dvě nerušené hodiny sdílení svého tepla.
"Musím už jít." Nechtěla jsem ho pustit. Nemohla jsem. Ještě pět minut. "Jen chvilinku." Zašeptala jsem přitisknutá na něj. "Tohle jsme řekli před dvaceti minutami lásk... Eleno. Mám jen dvacet minut dostat se domu." Pomalinku jsem ho pouštěla, ale trhalo mi to srdce. Dala jsem mu všechny jeho věci a nenápadně mu do věcí přihodila i můj náhrdelník se srdcem. Všimne si ho až potom co si vybalí, bude po sázce, ale chci aby měl něco ze mě u sebe. Buď mi ho vrátí, a nebo si ho nechá. To už je na něm.
Došli jsme dolu až ke dveřím a moje srdce bilo jako by... tam ani nebylo. "Cítila jsem jen bolest a prázdné místo. Dýchala jsem jako kdybych uběhla maratón a držela se, abych se nerozbrečela. Obléknul se a pak se na mě otočil. "Nebreč." Šeptnul a já kývla. "Nebrečím." Zamumlala jsem a pokusila se usmát. Položil tašky rychle překonal tu vzdálenost mezi námi a spojil naše rty. Polibek říkal vše a ještě víc. Užívala jsem si všechno. Jeho ruce na mém těle, mé ruce na tom jeho. Vychutnávala jsem si každou křivku jeho těla. Líbali jsme se dlouho a pomalu, celé mě to pohlcovalo. Nechtěla jsem aby to skončilo. Ale pak se jeho rty jen na chvilinku oddálili a já si je znovu přivlastnila. Neodejde, nesmí. Ať udělá cokoliv, ale jen ať zůstane, ať se vykašle na tu debilní sázku a zůstane se mnou
"Musím jít." Zašeptal a celé moje já se zhroutilo. Prosím, neodcházej. Prosím. "Budeš mi chybět Eleno." Pohladila jsem ho po tváři a vnímala každým konečkem prstu, jeho pokožku. Kývla jsem a nechala ho odejít. Otevřel dveře, koukal se zpříma ven, ale neměl se ke kroku. Zůstaň. Otoč se a zůstaň. Nadechnul se a vykročil. Zpět k jeho minulému životu. K jeho životu beze mě. Bolelo to, víc než jsem si to představovala. Zhroutila jsem se. Cítila jsem jen bolest a nic víc. Čekala jsem než odjede a pak jsem se zhroutila za zavřenými dveřmi. Doufala jsem že se vrátí. Ale to se nestalo. Seděla jsem za zavřenými dveřmi déle než hodinu a stále jsem plakala. "Eleno otevři! Vím že tam jsi! Slyším tě plakat." Nechci jí vidět. Né po tom co udělala. Nemusela jsem se s ním loučit, kdyby se postavila za mě. "No tak El! Otevři!"
Neotevřela jsem. Zamkla jsem a vyběhla do pokoje, kde ještě pořád byla cítit Damonova kolínská. Zachumlala jsem se do jeho deky a přitiskla si k nosu jeho triko, nasáklé jeho neobyčejnou vůní. Něco jsem si musela nechat, aby mi nezmizel úplně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama