Mučení

20. července 2014 v 16:10 | LinDee |  Jednorázovky


Pohled Clarcke:
Nechtěla jsem aby to udělal, ale nemůžu nechat Finna zemřít. "Měla jsi pravdu Clarke mi takový nejsme. Nenech ho to udělat!" Prosila Oktavia ale já neviděla jiný východisko. Nenechám Finna zemřít. Je to můj přítel a Raven ho potřebuje. "Udělej to." Šeptnu s pohledem přímo na Bellamyho.
"Ne..." Řekne Oktavia ale Bellamy se ostře nadechne a začne trhat pásy. Můj tep se zrychlý a jdou na mě mdloby. Právvě jsem dovolila Bellamymu aby toho černocha zbičoval. Jsem hrozná tohle je.... Sakra! Ale Finna nenechám zemřít. Né. Nikoho z nás. "Nemusíš tu být." Řekne Bellamy a mě nakonec dochází že mluví na mě. "Ne... Musím zjistit který je ten protijed. Bez něj neodejdu." Kývne, obmotá si popruhy kolem ruky a napřahuje se.
Otočím se a pevně tisknu víčka k sobě. Slyším šlehnutí, jak dopadá přeska na černochovo tělo. Zalapám po dechu a kousnu se do jazyka abych se nedonutila ho zastavit. Jedna rána následuje druou ale černoch jakoby nic. Stále se držel jen syknul. Otočila jsem se, vzala protijedy a šla k němu. Bellamy ustoupil a v očích měl děs. Děsil se sám sebe.
"Která je ta lahvička? Hmmm? Je to tahle?? Prosím mluv! Můj kamarád tam dole umírá!! Prosíím!" Jen na mě koukal a mě znovu začli téct slzy. Vstala jsem tvrdě položila lahvičky na stolek a kousla se do pěsti. Nenechám ho zemřít nemůže! Nemůže! "Tohle nikam nevede." Zavrčí Bellamy a vezme do ruky něco jako hák... Ostrý. Koukne se na mě a když vidí děs v mých očích, potěžká ho v rukou a jde za mnou.
"Teď už tu doopravdy nemusíš být." Když vidí mou neústupnost, přešlápne z jedně nohy na druhou. "Clarke... měla by jsi jít. Tohle nebude hezké. Nechci aby ses na nco z toho dívala. Prosím tě, odejdi." I když to je snad jediná věc o kterou mě kdy prosil, nemůžu. Tohle je pro Finna. "Nedejdu. Já jsem to dovolila, já se na to budu muset dívat." Je to jako můj trest. Zavinila jsem si to sama.
Zakroutil hlavou a ostře se nadechl. "Michaelli, odveď Oktavii. Hned." Ta se začala prát a trhat s sebou. "Ne! Ne! Nesmíš to udělt! On mi zachránil život Bellamy!" Kopala a snažila se bránit. Jsem ráda že mě nenechal vyvést. Věděl že to zvládnu... nebo jen jak moc by mě to naštvalo. Kouknul se po mě s prosíkem v očích ale já jen zavrtěla hlavou a skousla jsem si ret, tak že mi z něj vytryskla krev.
Dívala jsem se na všechno. Na to jak se rozpřahoval i na to jak se mu ta věc zabodla do ruky. Neudržela jsem svoje oči otevřené a pevně se zavřeli, hned jak jsem se otočila čelem ke zdi.
Když pro nás Oktavie získala tu protilátku a Finn byl v dobrých rukou Raven, šla jsem ven a posadila jsem se na kámen u hranice tábora. Viděla jsem to ve své hlavě všechno pořád do kola. Tu bolest, tu krev, tu nenávist. Bylo to odporný.
"Musíme uklidit tábor." Otočí se za tím unaveným hlasem a koukám do očí Bellamymu. "Já... hned tam budu. Jen mi dej chvilku." Otřu si slzy, snažejíc se o to aby to nepoznal. Jenže poznal. Šel ke mě a sednul si vedle mě. Daleko, ale dost blízko abych cítila jeho teplo. "Zrovna jsem chtěl říct aby sis dala pauzu a trochu se prospala. Celou dobu jsi byla u Finna, musíš být unavená." Zakroutila jsem hlavou i když měl pravdu. Za noc jsem nenaspala ani hodinu.
"Nemůžu, pořád na to myslím. Chováme se jako zvířata." Šeptám a slzy se my zase spouští. "To jaký jsme nemá s tím jak se chováme aby jsme přežili, nic společnýho. Rozumíš?" Kývla jsem a polkla. "Musíš se vyspat, jsi zničená." Kývla jsem a Bellamy mě doprovodil do prvního stanu který byl postavenej a tuším že byl jeho. "Nemůžu k tobě do stanu... Půjdu do hlavního nebo počkám než..." Zakroutil očima a strčil mě dovitř.
Lehla jsem si a on si sednul vedle mě. "Ty tu budeš?" Ptala jsem se zmateně a on jen kývnul. "Jen chvíli, aby věděli že nemaj obtěžovat, dojde jim to." Nechala jsem to být a lehla jsem si jak neúsporněji to šlo. Jenže jsem nemohla usnout. Prostě to nešlo. Pořád jsem se převalovala a byla jsem nervozní. Pořád jsem myslela na tu krev a všechno... Když v tu ránu jsem ucítila jak se Bellamy hýbe.
Posunul se blíž ke mě, položil mou hlavu do jeho klína a začal mě výskat ve vlasech. A v tu chvíli jsem to tolik potřebovala. Cítila jsem se pohodlně. Uvolnila jsem se a nemyslela na to jak divný tohle všechno je. Obmotala jsem ruku kolem jeho nohy a možná...jen možná jsem se k němu trochu přitulila. Po pár dalších dotycích ve vlasech, jsem usnula hlubokým spánkem bez nočních můr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bara bara | 20. července 2014 v 23:06 | Reagovat

super :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama