Such a Shame

20. července 2014 v 15:57 | LinDee |  Jednorázovky

Elena seděla na židly a od rukou jí vedly hadičky. Byla celá bílá a těžce dýchala. "Tylere, prosím." Šeptla a doufala že jí uslyší ať je kdekoliv. Ale měla smůlu. Bála se, zemře a co bude s Jeremym? Co bude dělat Bonnie? Ježiši né.
Pohled Eleny:
"Eleno?" Otevřela jsem oči a viděla zamlženě. Blížila se ke mě nějaká postava a ten hlas mi byl velice povědomý. "Panebože. O co tady jde?" Přišel blíž a vytrhnul ze mě hadičky. "Kole?" Viděla jsem mu do tváře a hrozně jsem se divila. Co tu dělá? A proč mi zrovna on pomáhá? "Počkej, pomůžu ti." Omdlévala jsem ale cítila jeho chladné tvrdé ruce, jakl mě popadli, hodily si mě přes rameno a táhly pryč. Ztratila jsem vědomí.
Probudila jsem se až na nějakém lůžku. Bylo nepohodlné a tvrdé. Chtěla jsem vstát, ale hned se mi zatočila hlava. "Bejt tebou tak ležim, zlatíčko. Nejsi úplně v pohodě." Takže se mi to nezdálo, vážně mě zachránil Kol. "Ty si mi vážně pomohl?" Zeptala jsem se stále ležící, podpírající se na loktech. "Jo, ale nebylo to kvůli tobě. Chtěl jsem naštvat Nicka a povedlo se." Zasmál se a upil ze skleničky. "Ale musel jsem ti dát moji krev, nesnášim to. Jsem sobec víš? Aby měl někdo v sobě mojí krev, doopravdy mi za to musí stát. Ale u tebe jsem udělal vyjímku." Mrknul a já se konečně posadila.
"Kde jsme? Chci jít domů." Vstal a sednul si ke mně. "Jsme daleko, a domů nepůjdeš. Chci si tě ještě chvíli nechat jako tah proti Nickovi. Je to výhodný. Dá mi to co chci." "Nebo tě pošle zpět do tvé rakve." Zavrčela jsem ale jeho rty mě tolik přitahovali. Přisunul se ještě blíž a mě se rozbušilo srdce. "Krev původních je trochu jiná než normálních upírů. Nutí tě po mě toužit. A já sito vyloženě užívám." Pohladil mě potváři a s usměvem vstal. "Ani náhodou Kole. Ty mě víc odpuzuješ než přitahuješ. Věř mi." Ironicky se zasmál a ýzavřel za sebou dveře. Musím se odtud dostat pryč. Chci domů, chci za Bonnie. Bonnie! Ta mě najde! A nebo ho zozptýlí. Má pro ni slabost. Vždycky měl.
"Kole! Kole! Kole!" Volala jsem pořád dokola už asi pět minut. Nakonec dovnitř vešel a protočil očima. "Co chceš?" Zeptal se naštvaně a ze rtu mu kapala krev. "Mám hlad. A jestli nezapomínáš já krev nepiju!" Zavrčela jsem. Byla jsem tu už asi tři hodiny od tý doby co jsem se probudila. "Bože...lidi!" Zavrčel a otřel si rty. "Tak mě pusť! A budeš mít o starost míň. Klidně budu zavřená doma podochraným okuzlem od Bonnie, ale budu doma a né tady." Zasmál se a šel ke mě blíž. "Takhle mě nepřesvědčíš. Zkus něco jinýho." Mrknul a mě se málem zastavilo srdce. Páni, je tak nádhernej a ten jeho úsměv... "Domluvim ti rande s Bonnie. Vždycky si po ní pokukoval ne?" Ano a mě se to najednou nelíbí. Spropadená krev! "Ne Elenko. Po ní, jsem se nekoukal. Ale jsi dost blízko." Zase ten jeho úsměv. Já se z toho zblázním. "Kole prosím. Nudím se tu. Jsem zavřená v pokoji, nemám co dělat a mám šílenej hlad a bylo by to unosnější, kdybys tu byl se mnou." Pak jsem se zasekla ale rychle pokračovala. "Protože jsi zřejmě jedinej ským mě necháš stýkat. Potřebuju se s někým bavit. Nebo víš co, dej mi sem jen knížku, to postačí." Vydechla jsem a hodila kolem sebe rukama.
"Dáš si Pizzu nebo McDonalds?" Jakoby mě vůbec neposlouchal. "Čínu." "Vždy s vybere něco co není v nabídce." Zakroutil hlavou a pohladil mě po tváři. Celé mé tělo se napnulo ale snažila jsem se to nevnímat. "Když tě budu hodně štvát, pustíš mě?" "Ne." Řekl se smíchem a šel ke dveřím. "A můžeš chodit po celém domě Eleno, ale pokud se pokusíš odejít, no řekněme, že Benetová není jediná čarodějka a rozhodně né nejsilnější." Dveře nechal otevřené a odešel. Mám jít za ním? Ne. Ale půjdu to tu prozkoumat. Zavřela jsem za sebou dveře a konečně jsem měla jiný pohled na celou věc. Byly jsme zřejmě v nějakém starém milionářském sídle. Hala byla veliká a prostorná, obrazy zlatě orámované a koberce jako nové. Koukala jsem se všude kolem sebe, světlo z velkých oken, ozařovalo celou plochu a házelo odlesky do zrcadel. Otevřela jsem první dveře co se namanuly a ocitla jsem se v ráji.
Všude kolem byly plné police knih. Šlajsem k první a vytáhla zaprášenou knihu- Hamingway. "Tady jsi." Lekla jsem se až jsem nadskočila a rychle se na něj podívala. Vypadal pobaveně ale moje srdce poád bylo frenetickou rychlostí. "Vyděsil jsi mě. Ach. Kole, nemůžeš se chovat jako člověk? Chdit trochu nahlas by se ti mohlo zalíbit." Vrátila jsem knihu do police a koukala na další tituly. Zola- Zabiják. Jo to se k němu hodí. Musela jsem se nad tím uchechtnout a Kol mě stále sledoval. "Čínatu bude za patnáct minut, pak přijď dolů." Hlas měl jiný, jakoby slabší, ale neměla jsem v plánu se tím zabívat.
Bible? On tu má vážně Bibly? Tisíci-letý upír, co zabíjí pro radost? Hm. Jáka to ironie. Vytáhla jsem jí z poličky a otevřela na prvním místě co mě napadlo. Byly tam podtržnené věty, něco zvýrazněné a něco zase přeškrtané. Sedla jsem si do křesla a četla. "Gabriel sestoupil k panne, jménem Marie a oslovil jí. "Zdravím tě milostí obdařená. Hospodin s tebou. Neboj se Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude Veliký a bude nazýván Synem Nejvyšího." Ani jsem si neuvědomila, že to čtu vlastně nahlas. "Ále, vytáhla si Bibly. Ano, šťastná to Marie, která porodila syna, který víc miloval jeho učení než ji. Nezdá se ti to pitomý?" Otočila jsem se na něj a on se jen opíral ve dveřích. "Co se ti zdá pitomý?"
"Milovat víc své učení, to neurčito o čem skoro nic nevíš, než ženu která tě porodila." Zakroutil hlavou a neusmíval se. "Hledáš cokoliv co popře křesťanství? Proto si to zvíranuješ?" Ted se ale zasmál. "Ne. Pojd se najíst." Napnul mě, Chci vědět o co mu vlastně jde.
Seděli jsme ale Kolovi vůbec nešlo jíst hůlhama. "Děláš si jenom legraci viď?" Zasmála jsem se mu a on odhodil hůlka na stůl. "Noco? Kdybych se chtěl naučit jíst s dřevama v ruce, půjdu do nějakýho indiánskýho kmene." Zavrčel a opřel se o opěradlo. "Kole, jsi Původní upír, starý Bůhví kolik let a nikdy jsi se nenaučil jíst hůlkama?" "Ne." Zavrčel a mě ho najednou bylo líto. "Pojď sem, ukážu ti to." Pozvednul obočí a když se k ničemu neměl, pošoupla jsem se k němu já. Podala jsem mu jeho hůlky a čekala než je chytí. "Fajn. Jeden prst dej sem. Né- Sem!" Byl fakt nemožnej. Bylo to pro něj jako válet na kytaru po jedné vyučovací hodině. "Vždyť to nejde!" Hájil se a oba jsme se smály. "Drž to ukazováčkem! Jo jo jo! A ted to dej do pusy!" Už to držel v hůlkách a mířil s tím k puse. Ale těsně před tím mu prsty povolili a většina se mu vysypala na kahoty.
Dala jsem se do záchvatu smíchu a kvůli mě si Kol taky nemohl pomoct. "Jsi nemožnej." Smála jsem se a divila se jak je možný se takhle uvolnit, když vedle mě sedí upír co mě tu drží násilím. Fajn ne násilím ale nepustí mě ven. "Snažil jse se. Nikdy ze mě nebude čínan." Smála se taky a začal to ze sebe shazovat. "Počkej, rozmažeš to a umastíš si kalhoty." Zastavila jsem ho a sundala jsem mu zbytky z kalhot. Náhle se rozhostilo ticho a mezi náma to bylo najaté. Dotýkala jsem se ho jak nejmín jsem mohla, ale kvůli té touze se ho dotýkat, to nebylo zas tak málo. "Tak... Už to je." Zašeptala jsem se sklopeným pohledem. Přitáhnul se ke mě blíž a byl asi tak na délku nosu.
Chtěla jsem ho políbit, šíleně moc, toužila jsem se vytáhnout se na špičky, obmotat mu ruce kolem krku... NE! Dost. Rychle jsem se odtáhla a vyskočila na nohy. "Půjdu ještě do knihovny." Musela jsem být celá rudá, zato Kol se tak zvláštně usmíval a kývnul. Na schodech jsem se zastavila a ještě se za ním otočila. Pořád ze mě nespouštěl pohled. "Díky. Za záchranu, tvou krev, jídlo a... Hm to je všechno." Kývnul ale jeho oči mě pořád prohledávali. Vylítla jsem zpět do knihovny a zavřela jsem za sebou. Zase jsem se ponořila do čtení o Marii a jejím početí. O Ježíšovi, o jeho mládí. O jeho učencích. O jeho pomoci... A často jsem se zastavovala nad zaškrtanýma větama. Bylo tam toho spousto přepsáno a já se snažila vše rozluštit, Ale po čase mě přemohla ůnava a já usnula v křesle s dílem Božím v rukou.
Probudila jsem se a zmateně se kolem sebe rozhlížela. Nebyla jsem v knihovně, nýbrž ve svém pokoji. Teda, svém, dokud odsud nevypadnu. "Dobré poledne šípková Růženko." Otočila jsem se a málem jsem spadla z postele. "Kole!" Zavrčela jsema přesunula se z kraje postele. "O tomhle už jsme mluvily. A kolik je vlastně hodin?" Padla jsem hlavou zpět do polštáře a koukala na strop. Byl celej polepenej nějakýmtextem, ale moje oči byly moc špatné na to, abych něco z toho přečetla. "Je půl jedný. To takhle tvrděspíš pořád?" Zasmál se a lehnul si vedle mě. "Ne,vlastně normálně vstávám dost brzo." Dívila jsem se. "Půjčíš mi telefon?" Zeptala jsem se po minutě ticha.
"Jasně a zavoláš si pomoc ne?" To by nemělo cenu akorát by mě odvezl jinam. "Ne, ale musím dát vědět Jeremymu a Bonnie. Budou se o mě bát." Po chvíli mlčení a mého upřeného pohledu vytáhnul telefon a podal mi ho. "Víš o čem přesně mlčet že?" Kývla jsem a vytrhla jsem mu mobil z ruky. Chvíli to vyzvánělo a pak to Jeremy vzal. "Ahoj Jere." "Eleno? Jsi v pořádku? Proč si se předtím neozvala!" "Promin, měla jsem napilno. Potkala jsem jednu starou kámošku ze základky. Pamatuješ si na Jennifer? No a tak mě vzala pryč na diskotéky a tak. Neboj se o mě." Slyšela jsem jak si povzdechnul. "A kdy se vrátíš? Co mám říct Bonnie?" Podívala jsem se na Kola a ten nic neříkal. "Já nevím. Docela se bavím, až budu vědět, tak ti řeknu jo?" Rychle jsme se rozloučily a já dala Kolovi mobil zpět do nastravené ruky.
"Spokojená?" "Kdybys mě pustil domu tak bych byla." Podložil si hlavu rukama a povzdechnul si." Je lepší být nenáviděn za to co jsi, než být milován za to, co nejsi." Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím a pak mi to došlo. "To na stropě jsou citáty?" Kývnul a ic neříkal. "A jaký?" "Ty který považuju za pravdivý. Po celým svým řivotě jsem pochopil, kolik lží se skrývá za jedním slovem." Zasmál se a kouknul se mi do očí. "A proto piju, slova jsou pak monohem víc pravdivý." Usmála jsem se a nechala se hypnotizovat těma nádhernýma očima. "A co tam máš dalšího?" "Odmítáme ty co nás milují a milujeme ty, kteří nás odmítají." Anise přitom na strop nekouknul, jenom hledal v mých očích. "V tom bude asi kousek pravdy." Přiznala jsem a zvedla pohled ke stropu.
"Taky jedno znám. Pamatuj že i ta nejhorší hodina v tvém životě, má jen 60 minut." Usmál se- pokrok. "Jo, to je taky pravda. Ale můj oblíbenej je tenhle." Ukázal přesě nad nás a než něco řekl začal se smát. "Sex bez lásky je jen prázdný požitek. Ale co se týče prázdných požitků, patří k nejlepším." I můj smích se rozezněl po celém pokoji a sledovala jsem jeho upřený pohled na mě. "Jo, to se k tobě vyloženě hodí." Kývnul ale chytil mě za ruku. Celá jsem se zatřásla a ten jemný dotek putoval celým mým tělem. Nevydržela jsem to, natáhla jsem se a políbila ho. Jemně, citlivě, opatrně. Chytil mě za tvář a položil se do polibku také. Líbala jsem ho. A do háje. Já se líbám s Kole. Ne ohle nejde.
Odtáhla jsem se od něho a vyděšeně se koukala do jeho překvapení tváře. "Co se děje?" "Já, nejsem holka na jednu noc. Ale ty sex bereš jen jako sex, zato pro mě je to něco víc." Šeptla jsem a pořád cítila jeho ruku na mém pasu. "Bude to pro mě víc. Nevím proč, nechápu to ale je to tak. Lásku si nelze vynutit ani vyloudit lichotkami, přichází sama, nehledaná, nečekaná a nežádaná." Pořád jsem na něj nechápavě hleděla ale polibky jsem mu oplácela když s nimi začal. "Chci tě Eleno. Tak moc že to ani nechápu." Zavrčel mi do ucha a skousnul mi lalůček mezi zuby. "Taky tě chci. A věř mi že to nechápu ještě víc než ty." Znovu jsme spojily naše rty a tiskla jsem ho k sobě. Zalehnul mě svým tělem a líbal na krku. Uteklo mi pár vzdechů, ale pak se stalo něco co jsem ani v nejmenším nečekala.
Kol se svalil vedle mě a v zádech měl dýku. Tu osudovou dýku. "Kole!" Zařvala jsem a snažila se dýku vyndat. Nicklaus mě ale zaržel a čapnul mě za vlasy. "Jaká škoda, že jsem vás přerušil, ale aspoň jsme si kvit. Takže Elenko, rozluč se, Dnes zemřeš." Posadil mě na židly a rozříznul mi tepny. Krev nechal stékat do krevních konzerv a ty se plnily šílenou rychlostí. "Nech Kola na pokoji!" Zařvala jsem jak nejhlasitěji jsem mohla a rozkašlala jsem se. Nesnášim ho, debilní Klaus! "Ále, neříkej že ti na něm záleží lásko." Smál se ale já sebou škubla. "Záleží. Zab mě, udělej co chceš, ale nech ho být." Zakroutil hlavou a usmál se. "Měj se Elenko. Vyřídím mu pozdravy až ho za sto let vytáhnu z rakve." Nevěděla jsem co dělá, ale pak se to stalo. Malé křupnutí a život ze mě uplynul. Všechno bylo ztraceno.
Pohled Kola:
Konečně jsem se probudil a kouknul se kolem sebe. "Ahoj Bratříčku. Vypadáš nějak mrtvě." Nick. "Kde je Elena?" On se jen usmál a pohrával si s dýkou co předtím byla v mých zádech. "Mrtvá. Už stoosmdesát let." Ne. Ne. Ne. To není možný. Ne,to neudělal. "Ne." Vjelo ze mě, ale nebyl jsem schopný se hnout. Celé moje tělo bylo jako z gumy. "Vidíš že se nevyplácí brát mi moje věci." To neni možné. Elena. Nemůže být mrtvá. "Lžeš." Šeptnul jsem a koukal do neznáma. "Nelžu a ty to moc dobře víš. Ale moc rád ti ukážu její hrob, často na něj chodím plivat." Smál se, ale rychle mu usměv zmizel z tváře. Přenesl jsem se k němu a bil jsem ho jak nejvíc to v mém záchvatu zuřivosti šlo.
"Zabil jsi jí! Ty hajzle!" "Neříkej že si k ní něco cítil Kole. To ty neznáš!" Smál se když se mi vykroutil. "Miloval jsem jí." Pak sjem se přestal vzpírat a složil jsem se k zemi. "A teď je mrtvá." "Jo." Klaus odešel ale já se nehnul. Uběhli asi tři hodiny a já se pořád nehnul. "Musíš se napít krve. Nedělala jsem mu služku dvě stě let, aby jsi se vysušil k smrti." Zvednul jsem hlavu a díval se na toho anděla. "On... on říkal že..." "Jsem mrtvá. Mám hrob. Ale neopustila jsem tě." Přimhouřil jsem oči a nechápavě se na ten zázrak koukal. "Tvoje krev. Pořád jsem jí měla v oběhu." Rychle jsem se zvednul a se slzama v očích jsem jí běžel obejmout. Byla živá. Cítil jsem to. Byla teplá, a ta její vůňě. "Eleno." Plakal jsem. Vážně. Nikdo by to do mě nikdy neřekl ale bylo to tak. Já plakal.
Ne. Tohle se nikdy nestane. Uvědomil jsem si když mi došlo že si tohle všechno jen představuju. Elena je mrtvá a už se ke mě nikdy nevrátí. A to je čistá pravda. Ale co mám dělat? Jednoduchá odověd. "Vypnu to."
Dodatek: Ano, vím že je to smutné, ale tak nějak se mi to hodilo. Moc doufám v komentáře, vážně moc. Děkuju LinDee :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama