The Plane

20. července 2014 v 16:32 | LinDee |  Jednorázovky




Pohled Eleny:
"Milý deníčku. Už jsou to dva měsíce co Stefan vypnul svou lidskost. Klaus ho ovlivnil, aby ho na slovo poslouchal. Díky tomu z něj mám svého osobního nechtěného bodyguarda. Stefan se chová hrozně. Zabíjí když se mu zachce, což je skoro pořád a je zlý i na mě. Mám plán na to aby je zase zapnul, doufám že Damon nebude proti. Slyšíš dobře, Damon mi pomáhá, bez něj bych to nikdy nezvládla. Za celou tu dobu jsem se s Damonem hrozně sblížila, dohlíží na mě, hned když zavolám je u mě, a hlavně se o mě stará, o moji psychickou stránku. Abych řekla pravdu, jsem na něm tak nějak závyslá. Nevím co bych dělala kdyby tu nebyl... Mám ho ráda :) (I když je tomu těžké uvěřit)"
Zavřela jsem deník a konečně se rozhodla jít. "Šup Princezno! Nebo snad čekáš na prince na bílém koni?" Zakřičel Damon se svým obvyklím posměškem v hlase. "Už jdu. Víš že nejsi vtipný, že Damone?" "Tvůj deníček říká něco jiného."Zasmál se a zahleděl se na mě těma jeho modrýma očima. Málem jsem se zapoměla zlobit, ale připoměl mi to jedním pohledem na deniček v mích rukou. "Přidala si další kapitolku? At mám večer co číst." "Damone?! To si neudělal! Já ti taky nečtu deníček!" Zasmál se. "To protože nejsem sentimentální hloupá holka. Nebo pojídač veverek." Tohle už přepísknul. Vyšla jsem naštvaně ze dveří a sedla si na místo spolujezdce a koutkem oka jsem si všimla smějícího se Damona. Celou cestu jsem s nim nepromluvila a jen jsem koukala před sebe. Pak to už ale nevydržel. "Ale no tak Eleno! Víš že jsem to tak nemyslel." Nevypadal moc upřímě jelikož se mu na tváři rozlil široký usměv. Nic jsem neřekla a tak se naštval. "Dobře, jak myslíš." Zastavil před Penzionem a rychle zamknul dveře, abych nemohla odejít. "Co to sakra děláš Damone?!" "Nepůjdeš od tud dokud se neuklidníš a nezačneš se chovat rozumě." Rozkázal a opřel se o sedadlo. "Jak se mam chovat rozumě? Vždyt jsem jen hloupá malá holka. To ty jsi četl moje osobní věci v MÉM deníku!" Křičela jsem a on vypadal opravdu vyjeveně. Od doby cotu Stefan nebyl, jsem na něj nezvýšila hlas, ale ted jsem pokračovala. "Pro tebe to je možná normální brát lidem jejich tajemství, protože jsi jen sobecký a nezajímá tě nic než tvoje pohodlí!" Na to neměl opravdu co říct. Ublíženě na mě koukal a v očích se mu zalesklo. Pak mi došlo co jsem to vlaste udělala. Damon odemknul auto a bez poznámky odešel.
Oči se mi naplnili slzami a nemohla jsem se ani hnout. Jak jsem to jenom mohla říct? Vždyt to on mi pořád pomáhá a všechno dělá pro mě a pro jeho bratra i když ví, že je možnost že už k sobě nebudeme mít takhle blízko. Seděla jsem tam asi ještě půl hodiny a snažila se utišit své vzlyky. Když se mi to podařilo, zamířila jsem přímo dovnitř ke krbu. Věděla jsem že tam bude. Tolik ho potřebuju, nevím jak bych to bez něj zvládla. To on mě drží pohromadě. Damon tam vážně stál a v ruce držel skleničku s burbonem. Hleděl do plamenů a dělal že mě neslyšel.
"Damone." Nic, nereagoval na mě. "Je mi to líto. Nic z toho neni pravda, byla jsem jen naštvaná a vybila jsem si to na tobě. Promin." Z očí mi zase začínali téct slzy a začala jsem vzlykat. Co když mi neodpustí? Co budu dělat? "Mrzí mě to." Otočila jsem se k odchodu, nechtěla jsem před ním brečet. Ale Damon se přede mě dostal svou upíří rychlostí a chytil mě rukama za tváře. Otřel mi slzy a hluboce mi koukal do očí. "Eleno." Nemohla jsem uhnout pohledem, jeho oči mě hypnotizovali. Projela mnou vlna vzrušení a pohled mi sjel na jeho rty. "Nezlobím se na tebe, ale na sebe. Máš pravdu víš? Jsem ten nejsobečtější upír na světě, protože si přivlastnuju něco, na co nemám nárok. Tebe." Zaraženě jsem na něj koukala a náhle jsem dostala šílenou chut ho políbit. Bylo to takové nutkání. Stoupla jsem si na špičky a letmě jsem se dotkla jeho rtů, celým mým tělem mi projel šok. Mírně se odtáhnul a tím mě naprosto zmátl. "Jsi ovládaná pocitama. Cítíš se špatně za to že jsem naštvaný, a já tě nechci políbit jen kvuli tomuhle důvodu." Tak tohle je ten důvod, ale tak to vůbec není... Snad
Jemně se otřel rty o mé čelo a dovedl mě zmatenou do pokoje. "Děkuju, za všechno." Usmál se a nechal mě usnout. "Dobrou Princezno."
Dlouho jsem nemohla usnout. Je možné abych něco cítila k druhému z bratrů?Po chvíli rozjímání jsem konečně usnula. Zdálo se mi o tom, že mě donutil souhlasit, že mu budu dodávat krev, jinak zabije moje blízké. Nakonec mě kousnul do krku a já trpěla bolestí. Skřikem jsem se probudila a to už se dovnitř hnal Damon. Objal mě a hladil mě po vlasech. "Co se stalo?" Řekla jsem mu celý muj sen a on mě utěšil. Nikdo to neuměl tak jako on. Když jsem se uklidnila, podívala jsem se mu do očí. Bylo tam vše co jsem kdy chtěla. Něha, starost, štěstí a láska. Dál už jsem to v sobě nemohla držet. Přisála jsem svá usta na ty jeho a tiskla se k němu co nejblíž. Ten pocit byl nepopsatelný chtěl jsem pořád víc a vyřkla jsem něco co jsem dělat neměla i když to byla pravda. "Miluju tě." Zasekla jsem se a pak mi došlo co jsem udělala. Podvedla jsem Stefana, ubližuju Damonovi... Začala jsem plakat nanovo a co nejdál jsem se od něj odtáhla. "Promin já, nemůžu. To byla hloupost, neměla jsem..." "Pšššt neplač. Bude to dobré." Zakroutila jsem hlavou. "Nebude. Protože se mi to tolik líbilo. Tolik bych tě chtěla takhle líbat ale nejde to. Já miluju i Stefana a právě jsem ho podvedla a ... Jsem hrozná!" Podíval se mi do očí a rychle mi sundal můj řetízek. "Zapomeneš že jsi mě políbila. Klidně jsi spala a zdál se ti krásný sen. Miluju tě." "Klidně jsem spala, měla jsem pěkný sen." Zopakovala jsem a hned jsem usnula.
Ráno jsem Damonovi prezentovala můj plán. "Stefan mě miluje, takže mě zachrání. Nemusíš se bát!" "A to si myslíš že dám v sázku tvůj život jen kvuli tvojí doměnce?" Odfrknul si naštvaně. Jemu se muj plan moc nelíbí. Ohrožit se na životě, abych zjistila, jestli je nejaká šaqnce ho zachránit a já vím že je. Miluje me, on mě chytí. Já se na tom mostě nezabiju. "DAMONE JÁ VÍM ŽE MĚ CHYTÍ!" Opakovala jsem už po sedmý. "Tak ti nebude vadit malé opatření." Nadzvedla jsem obočí. "Budeš mít v oběhu mojí krev. Pokud tě nechytí staneš se upírkou." Myslel si že se svého plánu vzdám ale já ne! Vím že mě chytí! "Fajn, pokud budeš spokojenej, tak jo. Jen musíš zabavit Rebeku. Já Stefana odtáhnu k mostu a ... pak tam můžeš přijít a dávat pozor jestli chceš..." Kývnul a vstal ze židle. "Musím jít pro krev, už dlouho jsem nic neměl." Přes noc mi něco došlo. Miluju Damona víc než kohokoliv jiného a taky mu tolik věřím. Proto jsem udělala to co jsem udělala. "Damone... můžeš se napít ze mě." Navrhla jsem. Šokovaně na mě zíral a tak jsem k němu přišla blíž a nastavila mu krk. "Víš že výměna krve je osobní. Jseš si jistá že ... Nechi aby si potom litovala." "Víc než kdy jindy." Usmála jsem se a v klidu čekala. Vlastně jsem to i chtěla. Jemně mě na krk políbil ,cpo čemž jsem dostala husí kůži a nakonec konečně probořil mojí kůži jeho zuby. A potom... pocit euforie, vítezství, touha, nezkrotná vášen! Bylo to tak zvláštní. Chtěla jsem aby pokračoval, ale jinak by mě už asi určitě zabil. Lehce se odtáhnul a prokousnul si svoje zápěstí. Pořád ze mě nespouštěl oči a i přes všechnu tu žízen tam byla vidět jen něha. Pít jeho krev byla rozkoš, ta chut byla tak neobyčejná.. Po chvíli jsem se odtáhla a on mě pohladil po tváři. Náhle jsem cítila vše zesílené a jediný dotek mě rozpálil stejně jako tisíce polibku od Stefana.
Chytila jsem se ho kolem krku a bezpodmíněčně jsem si ho k sobě přitáhla. Musela jssem to cítit. Musela jsem ho líbat, po ničem jiném jsem nikdy tolik netoužila. Přitáhnul si mě za boky a polibky byly najednou vášnivější a tvrdší. Hladil mě po zádech, něžně tahal za konečky mých vlasů a rty se dostal až na můj hrudník. Přitisknul mě na zed a vytáhl mé stehno k jeho pasu. Nebylo nic důležitějšího než jeho polibky. Miluju ho! Tolik ho miluju! Víc než kohokoliv na světě! Rukama jsem mu zajela pod košili a přejela přes jeho hříšně dokonalé hrudi. Vysadil si mě na sebe a jedním trhnutím jsem mu rozepla košili. Mžiknutím oka jsem byla taky bez trička a muj dech se zdál čím dal těžší. Zasypával mě polibky po celém těle a já toužila mu dát mnohem víc. Byla jsem naprosto roztoužená a ta touha byla po něm! V tu ránu někdo zabouchal na dveře. Damon se trochu odtáhnul, ale já ho nenechala a znovu si ho k sobě natiskla. "To je Rebeka se Stefanem." Zavrčela jsem a pustila se ho. Natáhla jsem si tričko a než otevřel dveře, tak jsem ho chytila za ruku. Chtěla jsem aby věděl že se timhle všechno změnilo. Že jsem jeho, že nikomu jinému nepatřím. Usmál se a stisknul mi ruku.
"Cotu chcete?" Zeptal se nevraživě Damon a nepřestával si mě k sobě tisknout. Rebeka ho odhodila prič a já letěla s ním. Naštěstí můj pád zjemnil, že se přenesl pode mě. "Příště zkontrolujte že vás někdo neposlouchá. Eleno měla si výborný plán, ale nějak by ti to nevyšlo. Fajn slyšela jsem jen malou část, ale vsadím se že je to blbost." Zasmála se a Stefan s tím nic neudělal. Jen se s usměvem koukal.
"Ale udělám ti laskavost. Zemřeš bez mučení. A aby to nebyla vražda, tak se vlastně zabiješ sama. Tím způsobek jakým si chtěla." Nevěřícně jsem se na ní podívala a zamrkala jsem. Damon nebyl schopný nic říct jen nechápavě koukal na jeho bratra. 'U něj pomoc nehledejte to on mě požádal o tvoji smrt. Klaus ho už neovládá a jemu se zachtělo menší posty. Kecám, prostě tě namá rád a já taky ne." Damon se postavil přede mě a chtěl mě bránit. "Damone, ani se nehneš,ani nepromluvíš dokud ti to nepovolím." Ovlivnila ho. "Tak jedeme." Usmála se, Damona poslala do auta a mě strčil Stefan hned za ním. Byl tak hrubý. To bylo poprvé co jsem se ho bála. Měl dábelský usměv a když jsme zastavili u mostu hrubě mě vytáhnul ven a vycenil na mě zuby. Nejdřív mi strhnul řetízek se sporýšem a s usměvem na rtu mě začal ovlivnovat. "Stefane prosím, ne!" Zašeptala jsem, ale bylo už pozdě. Celé moje tělo se hýbalo tak jak bylo naprogramované a já už stála na okraji mostu. "Damon, co by si jí chtěl říct? Ted můžeš." Řekla se smíchem Rebeka. "Ty to zvládneš Eleno! Vzdoruj proti tomu!" Usmála jsem se a cítila jak mi stýká slza. "Miluju tě Damone" "Milujutě Eleno. Ale ty to zvládneš! Věřím ti!" Další slza skápla dolu a já se trochu pousmála. "Aspon spolu budeme navždy." To se nezdálo Rebece. "Jak jako navždy?" Ptala se nechápavě a nahněvaně. "Navždy." Zopakoval a náhle jsem kolem cítila jen svištějící vzduch. A s poslední vzpomínkou na něj jsem skončila svůj život- lidský život.

The End :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mendy Mendy | 21. května 2015 v 21:43 | Reagovat

Táto je krásna, naozaj úžasná ♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama