Záchraná Mise

20. července 2014 v 16:12 | LinDee |  Jednorázovky

Clarke zrovna připravovala stan ke spánku, když se objevil Bellamy. "Neviděla jsi Oktavii?" Zeptal se doufajíc aleona jen zakroutila hlavou. "Byla na tebe naštvaná, určitě se jen tak toulá po táboře." Snaží se ho uklidnit, ale on kroutí hlavou a loučí na Clarke posvítí. "Neviděl jsem jí už dvanáct hodin. Musím pro ní jít." Otočil se a běžel k bráně, kde už čekali i ostatní a všichni vyzbrojení. "Jdu s tebou." Ozvala se za ním blondýnka a on se ostře otočil zpět.
"Ani náhodou Princezno. Ty jdeš pro věci na to rádio. Říkala jsi že víš kde to hledat." A Clarke se začala hádat. "Pro ty může jít i Finn, Raven bude určitě mnohem radši. Oktavie je moje kamarádka Bellamy.Jasně že ji půjdu hledat!" Zakroutil hlavou a podal louči kolemjdoucímu klukovi. "Čekejte u brány za chvíli jsem zpátky." Řekl mu a táhnul mě pryč. "Bellamy co to děláš? Pusť mě!" Křičela na něj a snažila se mu vytrhnout.
Na chvíli je zastavil a koukal jí zpříma do očí. "Tak poslouchej. Ty tady zůstaneš, tohle je nebezpečný a tebe tu potřebujeme. Dokážeš léčit a možná bys zvládla i je den nebo dva vést, rozumíš? Tak teď pojď a neptej se pořád!" Znovu ji vzal za loket a táhnul jí k místnosti kde drželi toho postřeleného kluka, jehož jmíno Bellamy vypustil. "Lez!" Nařídil jí a ona s povzdechem poslechla. "Jsi vážně blázen, nechápu o co ti jde." Stěžovala si, jak jinak. Pomyslel si Bellamy a lezl hned za ní- a vůbec se já přitom nedíval na zadek... ani náhodou.
"Bellamy já jdu ať se ti to líbí nebo ne. Jde s váma spousta holek tak proč né já, když je to moje kamarádka?!" Vztekala se, ale on jí zatlačil do rohu místnosti a zuřivě na ní koukal. "Nejdeš, ani to nezkoušej! Potřebuju, aby jsi šla s tou novou pro ty věci co potřebuje. Budeš dohlížet na to aby spravila to rádio a co nejdřív jim řekneš aby vám poslaly zbryně a léky. Budeš se tu starat i o ty zranené a navíc se musíš naučit pevný ruce. Rozumíš? Převezmeš to tu do svých rukou, nenech je aby se pozabíjeli."
Vykulila na něj oči a chvíli jí to šrotovalo v hlavě. "Ty se neplánuješ vrátit." Nebyla to otázka, spíš dedukování situace. "Říkal jsem že je to nebezpečný. A pokud jsem přiletí lidi z Archy, stejně jsem mrtví. A mnohem radši to udělám při záchraně mý sestry." Ne, to musí být jen sranda že. "Bellamy tohle...." Zastavil jí a zase začal s proslovem. Než přijedou řekni jim, že jim nic neřekneš do tý doby než vám všem věznům nedají svobodu. Žádný trest rozumíš? A pokud nebudou souhlasit tak mají smůlu. Nic jim neříkej. Takhle budete v bezpečí."
"Ale Bellamy..." Dal jí ruku přes pusu a nechal jí přitlačenou skoro na zdi. "Takže rozumíš co jsem ti řekl? Dáš tady na to pozor než sem někdo přiletí. A postaráš se o Oktavii jak nejlíp to půjde, to je jediný co po tobě žádám." Kývla s rukou stále na puse a nakonec se od ní odtáhl- jen maličko, aby mohla trochu dýchat. "A poslední věc." Přitlačil si jí do náruče a jeho rty padly na její čelo. Pěknou chvíli je tam jen tak držel a vdechoval její vůni.
Když se odtáhnul, kouknul se jí do očí a přiblíil se. Nechal jí aby se mohla odtáhnout, ale ona to neudělala. Bud jí to nevadilo, nebo byla v šoku, ale to bylo Bellamymu jedno. Lehce se přitisknul na její rty a lehce se o ně otřel. Zastřásla se a zapojila se do polibku. Byl něžký, ale dravý. A hlavně až moc krátký. Když se Bellamy odtáhnul jen na ní civěl a ona na něj zmateně koukala. "Rozumělas Princezno?" Jen kývla, neschopná mluvit. Ale on to chápal, nerozuměla ničemu co se teď stalo, stejně jako on. Tohle nikdy neměl v plánu.
Zavřel za ní poklop a slezl dolů. Odcytil tam dva maníky a postavil jepod žebřík. "Nahoře je Clarke, nenecháte jí odejít do tý doby než odejdeme my. Půjde s tou novou pro věci do rádia." Když se otočil před ním stála ona. Raven. "O co tu jde Bellamy, kde je Clarke?" Šel blíž k ní a vůbec na její otázku nereagoval. "Půjdete jen pro ty věci a pak se vrátíte. Nenecháš jí udělat nějakou blbost, jako vyřítit se za námi." Řekl tvrdě a Raven si jen dala ruce v bok a pozvedla obočí. "A proč bych to měla dělat rádoby vůdče." Zasmála se, ale on jí ihned donutil, aby s tím přestala.
Nahrbil se nad ní jako stín a z očí mu šlehaly blesky. "Pokud tu totiž zemře někdo další, všechno půjde do háje. A Clarke je jediná kdo je schopen tyhle lidi vyléčit. Máš to?" Raven jen kývla a tak jí jednoduše obešel a běžel k bráně. "Jdeme!" Zvolal a zmizel s ostatními.
Clarke ještě pořád stála v místnosti a koukala před sebe. Co to sakra bylo? Bellamy byl... A ten polibek... A ona... Cítila něco co ještě nikdy, bylo to tak zvláštní. Tak jiné než to s Finnem. Tohle byla pomalá ale silná reakce na jeho tělo a jeho doteky. Ještě pořád cítila jak jí pálely rty když jí líbal. Nebo jak se v ní něco zlomilo když přestal... A tak zmateně sešla dolů a šla přímo za Raven. "Jdeme?" Zeptala se a Raven na ní zmateně koukala. "Stalo se něco?"
"Myslím že ne, jen mi to tu Bellamy nechal na starost, ale až se vrátí o všechno se postará." Mumlala uplně mimo. Až se Snad vrátí, bylo to co měla říct, ale nechtěla. Bylo jí zle z představy že by se neměl vrátit, i když to byl odporný šovinistický kterén, který všechny jen podváděl a urázel. Ale dokázal to tu vést a dokázal lidi krotit, to ona neumí. Ale v hlouby duše věděla že jí spíš bolí představa, že už nikdy znovu neucítí jeho rty.
Clarke seděla za Raven a přemýšlela nad její otázkou. Miluje Finna? Myslela si že k němu cítí něco silného. Silnějšího než ke komukoliv jinému. Ale od toho polibku... Neví co si myslí. "Nevím Raven. Vím že ty ho miluješ víc a určitě i jiným lepším způsobem. Když jsi tu nebyla, zblížili jsme se, nebudu lhát, sblížili jsme se hodně. Ale vy dva se milujete, dlouho a intenzivně. Přiletěla jsi kvůli němu sem, no ne?" Zeptá se a Raven se jen uchcechtne. "Jo, a on si mezitím užíval s tebou." Zavrčela Rven a Clarke neměla co dělat než si povzdechnout.
"Otevřete brány!!!" Ozvalo se a Clarke rychle vyběhla. Už se vrátili? Jsou v pořádku? Mají Oktavii? Je Bellamy na živu? Tolik otázek jí létalo hlavou a když zahlédla Oktavii oddechla si. Jenže pak zahlídla Finna a Ballamyho. Robin nesl Bellamyho tělo a Finn měl celý obličej od krve. "Co... Co se stalo... je... je v pořádku?" Koktala celá vyděšená a jako první odpověděl Finn. Žije, ale nevím jak dlouho." Začala šílet, krev jí zvonila v uších a těžce dýchala. "Pojdte! Dělejte! Doneste ho do hlavního stanu!" Běžela vedle Robina a snažila se podívat jak je to vážné. A bylo to vážné. Dýku měl zaraženou v hrudi celkem hluboko.
Mohl to přežít, ale potřebuje léky, teda bude je potřebovat. "Raven!!!! Ihned oprav to rádio! Rozumíš?! Oprav to debilní rádio, musím mluvit s matkou!!!" Zařvala na ní a ona rychle začala. Clarke jen myslela na to hlavní. Aby byl v pořádku Bellamy. "Vydrž to... Dej ho na ten stůl! Potřebuju léky a ty řasy! Hned!" Posílala rozkazy a sháněla obvazy. Potřebovala radu od mamky. Potřebovala vědět co přesně mám dělat. Sáhla mu na čelo a otřela mu ho žínkou. Celý hořel a potil se. Ne, to nikdy není dobré znamení. "Oktavie! Přines studenou vodu. Dělej!" Křikla a roztrhla mu tričko. Všude byla krev. "Sakra, Sakra Sakra!"
Musí vyndat tu dýku. "Tohle bude bolet Bellamy. Zatni zuby." Mluvila spíš pro sebe než pro ochablé tělo na jejím stole, a trhla dýkou vzhůru. Z rány ihned začala prýštit krev. Dala mu na to obvazy a tlačila. "Robine! Musíš to pevně držet, tlač na to jak nejvíc můžeš rozumíš?" Kývnul, nikdo neměl potřebu ani sílu mluvit. Pak přišla Oktavie s vodou. "Chlaď mu čelo, krk a hruď. Dej mu mokrou žínku pod hlavu rovnou na šíji. Robine nepřestávej tlačit. Musíme uzavřít ránu. Oktavie, chlaď mu rty, dej do něj trochu tekutin."
Po asi čtvrt hodiny pokusu o záchranu jeho života přiběhla Raven i s Radiem. "Mám to!" Po chvíli zkoušení a ošetřování se konečně povedlo. "Zavolejte moji mámu, doktorku! Potřebujeme pomoc!" Když se máma ozvala začala ta správná operace. Nevnímala skoro nic, jen její pokyny a Clarkiny občasné dotazy Jak? Hmmm. Kolik? Jak dlouho? Po patnácti minutách se spojení zrušilo. Ale to už věděla co dělat. Operace byla hotová po hodině. Jenže Bellamy se neprobouzel a ona ho musela ošetřovat. Pár lidem dala instrukce jak pomoct s Finnem, Oktavii a ostaními. Bellamy je její priorita.
Pohled Clarke:
Už přes tři hodiny jsem seděla u Bellamyho, měnila mu obvazy, dávala mu napít a otírala mu pot. Byla jsem zničená, ale nemohla jsem usnout bez toho abych věděla že se probudil. "Měla by ses prospat." Ani se neotočím. "Jak ti je Oktavie?" "Je mi... fyzicky mi je fajn. Ten muž mi pomohl, uzdravil mi nohu... Jak je Bellamymu." Pokrčila jsem rameny a nadechla se. "Bude v pořádku, chce to jen čas. Ale ty si běž lehnout, zvládnu to. Hned jak se zbudí dám ti vědět." Nakonec souhlasila a odešla.
Po dalších hodině se Bellamy pohnul a otevřel oči. Koukal na mě jako na svatýho. Byla jsem tak šťastná. Usmála jsem se a vydechla úlevou. "Konečně..." "Jsem mrtvej nebo ne?" Zeptá se bolestivě suchým hlasem. Ihned mu dám napít a nepřestávám se usmívat. Jsi živý, ale bylo to jen o kousek. Nehýbej se, bude to bolet." Namočím hadřík do vlažné vody a otírám mu tvář. "Jsi celá od krve.ů Upozorní mě a natahuje ruku k mé tváři, jenže ho bodne v hrudi a já mu dam ruku rychle zpět.
"Ta je tvoje, prodělal si operaci a přežil si. Pošlou ti léky, mluvili jsme s Archou." Nic neříkal jen se na mě koukal, těma jeho hlubokýma očima. Byla jsem v euforii,ale unavená. Šíleně unavená. Bellamyho jsme ze stolu přenesli na zem do kožešin a plachet aby mu bylo pohodlněji. "Zachránila si mi život?" Kývnu a on se zasměje. "Myslel jsem že mě spíš nechám radši umřít po tom co se stalo tam nahoře." Zakašlal a hrud ho od toho bolela. Přitisklajsem mu obvaz k ráně, aby se rána zase neotevřela. "Klid, chceš vodu?" Přikývl a dala jsem mu trochu napít.
"Jsi unavená." Šeptne o chvíli když na něj koukám a oči se mi zavírají. "Ne, to je v pohodě." Zavrtí hlavou a smutně se usměje. "Pojď si lehnout." Zakroutím hlavou a otírám mu čelo. Chytne mě za ruku a pokládá velice opatrně hadr zpět do misky. "Lehni si. Kdyby se něco dělo vzbudím tě." Nechtěla jsem spát, co když se něco stane. "Nech toho Clarke. Lehni si a na chvíli si odpočiň." Zas zakašle ale tentokrát míň. Nakonec svolím a lehnu si k němu. Na jeho ruku. Cítím jeho teplo a jeho osobitou vůni. "Kdo by řekl že mě princezna zachrání život?" Zasmál se pro sebe. "Kdo by řekl že mě políbí ten krutý vůdce?" Napodobila jsem ho.
"Udělal bych to znovu, kdybychse mohl hýbat." Zasměju se a naklonim se k němu. Lehce se otřu o jeho rty a a on zavzdychne. Byl to jen rátký polibek ale dost dlouhý na to, aby mě zmátl ještě víc. Přitulil si mě blíž a nechal mě, udělat si z jeho ruky polštář. "Vzbud mě kdyby se cokolivdělo. Kdyby tě to jen trochu bolelo, je dost možný že se ti znoru ptrotrhne rána a tu bych musela znovu zašívat a ..." "Pšššt. Řekl jsem spát." Zasměje se a spojí naše prst na ruce na které mu ležím.
Dodatek: Doufám že se vám to líbilo :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama