The Original Problem II 1.díl

5. srpna 2014 v 22:44 | LinDee |  The Original Problem II



O 1OO let později:
Pohled Elijahy:
Už sto let. Nikde neni. Byl jsem snad všude. Bonnie pořád zkouší lokační kouzlo. Ještě že jí máme, kdybysme nenašli kouzlo jak jí pozastavit stárnutí, Kol by byl bez ní a mi by jsme měli ještě menší šanci na to Elenu najít. "Elijaho, určitě už tu zase není. Vždy nám proklouzne mezi prsty. Zjistíme kde je najednou je zase jinde. Musíme vymysle jinej postup." "Jakej Kole! Zkoušeli jsme už snad všechno! A já s tím nepřestanu, dokud jí nedostanu zpět, rozumíš?!!" Kol se zamračil a posmutněl. "Já vím. Všichni ji chceme najít. A mi ji najdeme, jen to chce zkusit další možnosti. Tady ale už asi neb....." Odmlčel se a koukal na něco za mnou jako na přízrak. Otočil jsem se a pusa mi údivem spadla.
"Eleno." Otočila se naším směrem a pořád se usmívala. "Hmmm. Ahoj. My se známe?" Nebyl jsem schopný mluvit. Je tady, živá a zdravá... a nepamatuje si mě. Pak konečně promluvil Kol. "Ty si nás nepamatuješ. Jsem Kol a tohle.... To je Elijah, ty jsi... vy jste..." "Ne. asi si mě s někým pletete. Už jsem se svým přítelem hodně dlouho přibližně třista let. Asi myslíte někoho jinýho." Ne. Moje láska. Ach... "Jsme Klausovi bratři." Řekl jsem stále ohromen a ochromen. "Já si říkala že mi jste povědomí. Nechtěli by jste k nám zajít? Bydlíme kousek odtud." "Jo. V domu u jezera, že?" Kývla a věnovala mi nádherný usměv. "Jo. Asi jste tam taky jezdili že?" Jo a chtěl jsem tam vzít tebe. Neměl jsem se k odpovědi jen jsem kývnul a snažil se vybadat normálně. "A zajdete k nám? Zrovna tam jdu a Nick bude určitě rád že vás vidí."
Souhlasily jsme a Kol mě před vstupem zarazil. "Co to k sakru děláš? Popadni ji a padáme."
Zakroutil jsem hlavou a čapnul ho za ruku. "Nemůžeme. Nevšimnul sis jak je na tom? Ovlivnil jí tak, že si myslí že ji je tři sta let! V tomhle bude ještě mnoho věcí! Musí být ovlivněna tolikrát, že sama ani moc neví kdo je. Musíme Klause donutit aby zrušil ovlivnění. Takhle by jsme nic nesvedli!" Bolelo mě to. tolik .... "Elijaho! Našli jsme ji! Myslíš si, že ji Klaus znovu neodvede?!" "Ne. Ne, pokud si bude myslet že už ji nechci. Když si bude myslet že jsem znovu s Katarínou. Uvěří mi to. A netvař se takhle. Ubližuje mi to mnohem víc než tobě!!!" Elena se vrátila a koukala na nás. "Tak jdete?" Usmál jsem se a držel se, abych jí nezačal líbat, kde bych jen mohl. "Jasně. Kde je Nicklaus?" "V obýváku už se na vás těší." Když jsmetam vešli Nick se na mě škodolibě usmíval. "Ahoj Elijahu, konečně se ti povedlo nás najít." Zasmál jsem se. "Já vás přestal hledat už před devadesáti osmi lety. To říkej Bonnie, je posedlá najít ji." Kol ohrnul ret a zavrčel. "Jasně a já ti to mám věři že?" Zasmál se a napil se ze sklenky. "Nemusíš, ale já jsem se už pohnul. Potkal jsem krásnou Katarínu Petrovu. Mám jí zpátky Elena už mi nemusí dělat náhradu. Takže si ji klidně nech." Sakra jak moc mě to užíralo ze vnitř! Ty lži, ty hloupé a jasné lži!
"A kdepak jí máš? Nikde ji nevidím." Řekl podezíravě. "Teprve přijede. Chtěli jsme si tu udělat dovolenou. Pořád je to rodiný dům a já nečekal že tu budete. No co, je pozděměnit plány. Kathrin sem brzy přijede. Nebude ti vadit společnost? Vsadím se že to Eleně nějak vysvětlíš." Jasně, ovlivníš, ty parchante! Nick mlčel ale nakonec se usmál. "Jistě. Nakonec máš pravdu. Je to dům celé rodiny aElena určitě bude nadšená že pozná novou tvář... Teda... Novou upírku s její tváří. Vyberte si pokoje. Kole ty taky můžeš vzít tu svou čarodějnici. A Kde máte Becku?" Zajímal se. "Je s Bonnie. Balí si věci." Zavrčel nesnášenlivě Kol a drknul do mě. "Jdem si vybrat pokoje ne? Vem si ten nejdál ode mě, víš jak jste s Kathrin slyšet. Jako pářící se hyeny!" Zasmál se a já byl rád že hraje se mnou. "Kole nech toho. Víš jak tě Kathrin nesnáší, jestli se to dozví, zase skončíš se zlomeným vazem."
Vyběhli jsme nahoru a já se zavřel v pokoji. Pane Bože, moje Elena. Moje Elena je s mým bratrem, ovlivněná.... Nepamatuje si mě. Vyndal jsem z kapsy její náhrdelník, to bylo to jediné co po ní před sto lety zbylo.
Pohled Eleny:
Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela. Byl tak... tak nádherný. Páni! Ten pocit žeho znám! Musela jsem ho někdy vidět ale nevzpomínám si na to. To jak mě oslovoval. Ten ton hlasu, samotný jeho hlas! Byla to líbezná melodie. Odkud jí znám? Sakra! Myslím na bratra mého přítele. No nevím jestli bych ho považovala za přítele... Spíme spolu, žijeme spolu, líbáme se, ale není to ono. Chci ho milovat, snad ho i miluju, ale on je zvláštní! Mám nutkání ho milovat i kdybych nechtěla ale on se o mě zajímá jen když něco chce. Když se chce pobavit a tak.
Je zvláštní že ze svého života znám jen tu část kdy jsem ho potkala. Vím že jsem ho od první chvíli chtěla, ale nepamatuju si na lidksý život. Sakra vždyt si ani nepamatuju co jsem dělala před týdnem. Grrr. Ale on... Elijah... něco na něm je. To kouzlo. Ach. A dost! Musím si dát sprchu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama