Tolerance 4.díl

12. srpna 2014 v 16:27 | LinDee |  Tolerance


Charlotta:
Koukla jsem se znovu na hodiny a zmučeně jsem si povzdechla. Jen třináct hodin. To je proklatě málo. Už za třináct hodin uvidím toho debilního kreténa. Proč to musí být on? Nemůže se přestěhovat někam daleko? Třeba do jiného státu, nebo na jinou planetu! Grrr. Už jen když si na něj vzpomenu je mi zle. Každá minuta co uplyně je pro mě jako peklo, odtikává totiž můj čas bez něj. Čas klidu.
"Kde kurva jseš Charlotto! Kde mám svoje podělaný jídlo?!" Ne. Ne, ne ne, prosím ne. Myslela jsem si že jsem se mu vyhnula. Bylo to moje přání se mu vyhnout. Můj otec byl nestabilní alkoholik bez práce. Všechny peníze co jsme měli byli buď z konta po mamce a nebo ty co jsem si vydělala- což moc nebylo.
Když o svém otci mluvím (pokud je to výhradně nezbytné), mluvím o něm jako o Paulovi, nikdy né táta. Přála bych si mít užasnou rodinu plnou lásky, někžných slovíček a gest. Jenže to mě se samozřejmě nestalo. Moje rodina stojí za hovno. Nemůžu se dočkat dne kdy pujdu na vejšku a odstěhuju se od tohodle dramatu.
"Tak slyšíš mě kurva?!" Zase je ožralej. Nezůstane střízlivej ani jeden den. Od tý doby co se to mamce stalo... od tý doby se ze skvělýho táty stal zuřící kretén. "Už jdu." Zavolala jsem ze svého pokoje a snažila se být dole co nejrychleji. Třeba pak bude mín nastvaný.
Seběhla jsem schody a srdce jsem měla až v krku. Nebudu lhát, měla jsem z něj strach, ale byl všechno co jsem měla. Žádná jiná rodina, jen on. A tak jsem si toho vážila a před všemi hrála jaká jsme parádní a šťastná rodina. I když to bylo přesně naopak. Pamatuju si časy kdy se choval normálně a dokonce mi říkal že mě má rád. Jenže ty časy jsou už pryč. Všechno dobré zapomenuto.
"Co potřebuješ?" Zeptala jsem se trochu rozetřásle. "Ty... ty se ptáš? Ty se kurva ptáš co potřebuju?! Kde je moje jídlo?!" Zhluboka jsem se nadechla doufajíc že to vezme v klidu. Bylo to jen zbožné přání. "Neměla jsem čas ho udělat. Zítra píšu důležitý test a tak..." Sakradoprdelene. Proč jsem ho neudělala? Kašlu na test, tohle už se nikdy nestane. Svého zdraví si vážím víc než známek.
"Myslíš že mě zajímá nějakej podělanej test?! Žiješ v mým domě tak budeš dělat co JÁ chci. Ty mrcho." Strčil mě do hrudě až jsem se zakymácela a udělala pár kroků vzad. Slzy už jsem měla v očích a srdce mi bilo do hrudi jako splašené. "Promiň... udělám ti něco teď." V očích měl zuřivost, jeho dlaně byly zaťaté v pěst a já věděla že tím strčením to neskončilo. "Já nechci něco teď. Chtěl jsem to předtím a chtěl jsem to hned! Když nevíš co máš dělat asi ti to budu muset připomenout."
Modlila jsem se. Nechtěla jsem aby se tohle stalo. "Tati prosím, nedělej to." Slyzy už mi tekly z očí, ani jsem se je nesnažila zadržet. Jenže otec na to kašlal. Rychle si vyndal pásek z kalhot a zkušebně s ním lehce švihnul. Věděla jsem jaká bude následovat bolest a taky jsem věděla že to pak bude pálet ještě několik dní. Napřáhl se a ....



Crrrrrrrrrrrrrrrrrrr. To byl ten odporný zvuk co ohlásil první hodinu. Nicka jsem na štěstí ještě neviděla a společnou hodinu jsme měli až druhou. Pás batohu se mi lehce zarýval do podlitin které mi Paul včera způsobil, takže jsem se lehce ošívala, čehož si Bianca jak jinak než všimla. "Co se děje? Máš ve svetru svědící prášek nebo co? Díky těm tvejm pohybům vypadáš ještě víc divně než normálně. Uvědomuješ si že to působí i na mou image?" Zasmála se a drcla do mě. Jenže se ramenem trefila do toho "správného" místa a já sebou cukla.
"Hej... Teď vážně, co tam máš?" Nasadila jsem falešný úsměv a zakroutila hlavou. "Nic, jen se mi nechce do třídy. Co když bude paní Grafildová chybět a Nick bude mít s náma společnou hodinu? Víš přece že na to dost štěstí mám." Nevěřila mi. Znala mě až moc dobře. "Lotto! Ihned si sundej ten svetr a ukaž co pod ním máš nebo ho z tebe servu!" Lidi co šli kolem se na nás váááážně divně podívali a začali si špitat. "Tohle by se mohlo počítat za harašení na učilišti B. Jseš si jistá že do toho jdeš?"
Bianca věděla o všem i o tom co jsem nechtěla aby věděla. Vždy si k tomu našla tu správnou cestu. "Nebudu to opakovat! Pokud mi to hned neřekneš sveču to z tebe a dozvím se co skrýváš." Už to moc dobře věděla, nepotřebovala to viděl, ale byla tak nějak masochistická že to vidět chtěla. Povzdechla jsem si a poupravila ucho tašky. "Víš co to je. Včera měl jeden z těch svejch dnů, ale je to v pohodě. Mám jen modřinu." Zašeptala jsem a dala jsem se k odchodu do učebny. Už teď jsme meškali ale to jí zjevně bylo jedno.
Zatáhla mě na záchodky a strhla mi svetr z ramenou. (Wow, kdybych tuhle větu slyšela bez kontextu asi bych pomyslela na něco hodně perverzního.) Zkoukla má holá ramena a na tváři měla spoustu pocitů. Zděšení, smutek a hlavně nasranost. Jo, tahle holka co byla nejvíc pasivní v sobě nahromadila dost emocí na to aby vybuchla. "Ten kretén. Charlie proč to někomu neřekneš? On tě zkurveně bije! Nemůžeš tam s ním zůstat!" A zase chyba.
"Nech toho B. Tím už jsme si prošli."
"Jo a ne zrovna jednou! Nahlas to." Ale to jsem právě nemohla. Plnoletá budu až za měsíc a půl. Až potom si budu moct najít vlastní byt a budu zodpovědná sama za sebe. Vydržela jsem to tak dlouho že měsíc pro mě bude jako nic. "Ne Bianco. Stalo se a já to nechci řešit. Není to tak hrozné že by se to nedalo ustát. Za měsíc a půl už od něj odejdu. Vypadnu od něj a už se nevrátím. Všechno bude v pořádku, jen mi věř." Mlčela a pohledem skákala mezi mým obličejem a mými modřinami. Rychle jsem si natáhla svetřík zpět. "Prosím B." Povzdechla si a projela si rukou vlasy. Věděla jsem že to bude v pohodě, je to moje nejlepší kamarádka a opravdu by pro mě udělala cokoliv.
"Po tvých narozkách odejdeš. I když nebudeš mít jinej byt. Odejdeš a nastěhuješ se ke mě. Mamce by to nevadilo, zná tě už léta a zná i Paula. Rozumíš?" Usmála jsem se a pěvně jsem jí objala. "Fajn. Budu oxydovat u vás doma. Teď už pojď nebo pan Herrison bouchne vzteky že chybíme." Nasadila jsem si tašku pohodlněji a odtáhla ji do třídy. Jasně že Harrison bebyl naštvaný, on přímo pukal vzteky a mlátil do stolu třídnicí. No jo, jsme lajdačky, ulejvačky a lemry. To nebylo to nejhorší co jsem slyšela.

Dodatek: Ahojky. Moc doufám že se vám příběh líbí a že tu bude pár komentů. Moc moc moc moc vám děkuju LinDee :*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl jsem tu :)

KLIK :) 100% (207)

Komentáře

1 Wer Wer | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 20:41 | Reagovat

Jej otec by si zaslúžil poriadne zbiť tak ako on zbil ju. Chúďa. Mne jej bolo tak ľúto. Dúfam, že už sa to viac nestane. Fuj, idiot jeden sprostý! Úplne ma nahneval. Také skvelé dievča to je. Úplne som si ju obľúbila. Teším sa na pokračovanie. Dúfam, že už nebude ďalej takáto dráma.

2 Janča Janča | 12. srpna 2014 v 22:10 | Reagovat

Krásná povídka, super díl! Chudáček Charlie... Bylo mi jí neuvěřitelně líto, násilí v domě je strašný. Měla by to nahlásit...kamkoli! Tohle si na ni nemůže dovolovat i když je to její otec. No, tím spíš si to na ni nemůže dovolovat, hajzl! Doufám, že jednoho dne (co nejdřív) si toho někdo všimne, půjde za jejím otcem a zbije ho. Pak půjde někam na úřad nebo policii nebo tak, udělá tam bordel a donutí je to řešit! Tak by to mělo být! Jinak se ti to opravdu povedlo... ;-) Těším se na pokračování!

3 Enda Enda | 12. srpna 2014 v 23:03 | Reagovat

:-)

4 Mishel Mishel | 13. srpna 2014 v 17:20 | Reagovat

Dokonaly :) Mam tuhle povídku moc ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama