Acting Normal 1.díl

27. listopadu 2014 v 21:08 | LinDee |  Acting Normal




1.Řekni že je vše v pořádku.
2.Neotvírej oči, dokud v nich stále budou slzy.
3.Uzavři se.
4.Nereaguj na jejich názory.
5.Soustřeď se na něco jiného.
6.Utaj to před rodinou.
7.Breč jen, když tě nikdo neuvidí.
8.Snaž se odtamtud dostat co nejdříve
9.Pokaždý u sebe nos sluchátka!
10. CHOVEJ SE NORMÁLNĚ !!!

To je moje desatero. Držím se ho zuby nehty, jen se bojím, že to nebude dost.

Bobby:
Ségra se zas chová divně. Trvá to už nějakej ten pátek, ale nevím co s tím. Ve škole ji nevídám a doma už vůbec. Vždycky zůstává schovaná v pokoji se sluchátkama na hlavě a knížkou v klíně. Je ve svém vlastním světě a zapomíná na ten svět kolem.
Já vždycky knihy nenáviděl. Odvádí tě do míst, které normálně nikdy neuvidíš. Dělá ti jen plané naděje a dělá z tebe blbce. Občas jsem se divil, jak vůbec dokáže mít nějakej sociální život, když pořád leží v těch příbězích a sluchátka nesundavá ani u jídla.
Začalo to dva měsíce zpátky. Dřív byla veselá, nic ji nedokázalo rozbrečet. Kromě kupy malých štěňátek, nebo smutného konce filmu. Byla silná. Silnější než já a všichni kluci z fotbalu dohromady. Ale to se změnilo.
Jednou se vrátila ze školy, odhodila bundu na věšák a zabouchla za sebou dveře. Nevěděl jsem co se stalo, ale jelikož byla v pubertě, nechal jsem to být. Jenže ono to nepřestalo. Místo toho, to začalo být ještě horší. Zamykala se v pokoji, nechodila ven s kámošema a dokonce si brala jídlo do pokoje, aby nemusela sedět s náma. Občas jsem se jí ani nedivil.
Né že by naše rodina byla úplně disfunkční, ale nebylo moc o co stát. Táta odešel, když jí byly čtyři roky a máma? Máma je nonstop zahalená prací, svým novým přítelem Josephem a drbáním s kamarádkami po telefonu. Většina slov, které s námi prohodí jsou: Jak bylo ve škole? Běž se učit. Ukliďte tu. Dobrou noc.
Vždycky jsem tu pro segru byl, ale všechno se změnilo. Neřeším to. Je v pubertě. To se děje spoustu věcí a já rozhodně nejsem holka, abych jí rozuměl, nebo mohl nějak pomoc. A tak jsem žil dál, s vědomím, že je ségra introvert a knihomol.



"Hej Kámo!"
"Čau Brade. Co novýho?" Ksichtil se jako obvykle. Brad byl parchant, přesto to byl můj nejlepší kámoš. Nikdy nedělal to co je správně. Nikdy s ničím nepomohl, ale byla s nim prdel a všichni nás měli rádi.
"Vyděl jsi Gabriel? Kámo, ta má ale ránu!" Srtčil mě přátelsky do ramene a smál se jako ďábel. Jo, Gabriel je teda třída. Vypadá jako nějaká třicetiletá panna, co v životě neslyšela o make-upu nebo o dietě. Kurva. Vlastně vypadala jako velryba v převleku za středoškolačku.
"Ty vole! Neřikej, že si na sebe zase vzala tu mikinu se srdíčkama!" Smál jsem se házejíc si s ragbyovým míčem.
"Néjen to. Má taky ty nechutný modrý legíny. Jak si taková holka může vzít něco takovýho na sebe? Vždyť jí z toho leze ta velká prdel! Oh Bože, asi budu zvracet."
"Tahle holka potřebuje odbornou pomoc vole! Ta finka jí přidává na nechutnosti. Level 1001!" Smály jsme se ještě celou cestu do třídy a sedli jsme si do lavice. Bože! Nesnášel jsem matiku!
Byl jsem na ní totálně mimo. Samý grafy, písmenka, tabulky. To šlo totálně mimo mně. Navíc jsme měli toho debilního profesora, který vypadal jak po zásahu bleskem.
Naštěstí, mě znal natolik, že mě nevyvolával k tabuli, takže jsem si mohl čmárat do sešitu a nevnímat. Brad samozřejmě taky. Za celou hodinu jsme se nasmály jako šílení. Kreslili jsme karikatury lidí a Brad jako vždy exceloval. Byl v tom mistr. Matikářovi udělal douhej krk a pořádně mu ulíznul toho nechutnýho knírka. Bože, ale nejlepší byla karukatura Gabriel. Udělal jí tři brady, obří pihu na frňáku a z kalhot jí lezl ten obří zadek. Ale nejlepší na to mbylo to triko. Bylo na něm napsáno: Zachraňte velryby. Dejte mi dolar na donut.
Bylo to přes celou stránku a vypadalo to vážně užasně. Smál jsem se tak nahlas, že nás matikář několikrát napomenul. A co jako? Koho to zajímá?
"Kámo, tohle by měli vidět všichni. Jako by si z prdele vypadla." Smál se a věnoval jí dlouhý vysmívačný pohled.
"Tak to okopírujeme! Tohle by akt měl vidět každej. Dáme to na nástěnku." Miloval jsem svoje dokonalý nápady. Tohle bude užasný. Všichni se nad tím budou moc zasmát. "Hned po hodině to okopírujeme. Přes oběd tím zamoříme celou školu!"
"To bude legendární brácho!" A tak se rozhodlo.



Layla:
Dodržovala jsem svoje přikázání, tak jako každý den. Sluchátka jsem nesundala z uší, mimo vyučovací hodinu.
Ničilo mě, že je to dalším dnem horší a horší. Esemesky nepřstávaly chodit. Nechutné vzkazy v mé skříňte také nezmizely a rozhodně si ke mě při obědě nikdo nesednul. Stále mi do jídla lidi lili pití a smály se mi. Neměla jsem co s tím dělat. Jen se s tím tiše a sama vypořádat.
Sedla jsem si do lavice a vyhrabala skicák na výtvarku.
Bože, jak já tenhle předmět miluju. Nic mě neruší. Učitelka mě respektuje, dokonce i moje soukromí a poslouchání hudby. Vlastně to byla jediná profesorka, kterou jsem na této škole měla opravdu ráda.
Milovala jsem umění a zbožňovala jsem kreslení. To byla jediná věc, při které jsem svoje pocity mohla vyjadřovat. Expresivně. Tak to bylo nejlepší. Srovnala jsem si tužky a vybrala tu nejměkčí. Potřebovala jsem udělat stíny. Ani jsem si nevšimla, že hodina ještě nezačala. Prostě jsem začala pracovat. Slyšela jsem Hedviku i Melanie, jak se mi smějí. Slyšela jsem i připomínky ostatních. Ale věc kterou jsem neslyšela, bylo zastání se mě. Nebo jen jejich utnutí.
Když jsem se ponořila do dalších linií, někdo mi vytrhnul sluchátko z uší. Otočila jsem se prudce a koukala Deanovi do očí. Dean byl patolízal, s nagelovanými vlasy a malou mozkovou kapacitou. Byl to ale hlavní aktér v mém šikanování.
"Aáá. Podívejme, kdo konečně věnuje pozornost. Měla by jsi poslouchat Mollinsová, když ti někdo říká, co bys na sobě měla změnit. Ale klidně ti to zrekapitulujeme, že lidi? Jsme tak vstřícní k někomu tak nicotnýmu." Chtěla jsem si vzít sluchátko zpět do uší, ale náhle už u mě nebylo. Sluchátka byla v jeho ruce třímající v pěsti.
"Dej mi ty sluchátka." Odvážila jsem se promluvit.
"Och Bože! Ona přece jenom mluví!" Smála se Hedvika ukazujíc na mě svým gelovým nehtem, dlouhým snad až do Atlanty. "Tak je to lepší, alespon můžeme zapomenout na hloupí monolog. Takže, abych ti to zrekapituloval. Co sis to zase vzala na sebe? Vypadáš jako pátrací balon Laylay." Nesnáším.Tu. Debilní. Přezdívku!
"Jak se sebou vůbec můžeš žít? Tak hnusná a k ničemu." Sevřela jsem hrany skicáku pevně v rukou a snažila se nevnímat. A uplatnit pravidla číslo pět a sedm. Jenže bez zvukové opony to bylo těžší. Mnohem těžší. Přitiskla jsem si skicák blíž a doufala jsem, že brzy odejdou, když nebudu odpovídat.
"Och bože! Zajímalo by mě, proč tvá máma nešla na potrat, hned jak zjistila, že tě čeká?! Třeba věděla, že se doma stejně moc zdržovat nebude!" Smála se ta prohnaná krysa Melanie. Nádech. Výdech. Jen to nevnímej. O to se snaží. O to, abys vybouchla. Poučovala jsem sama sebe.
"Ani se nedivím, že její tatíček odešel. Věděl, že z ní bude totální nula co stojí za hovno. Vsadím se, že si jinde udělal další, jen aby opravil svou chybu s touhle." Ta hnusná..... Už žádné dýchání nepomáhalo. Slzy se mi valily ven z očí, jako by to byla prasklá přehrada. Bože, ti lidi byli tak příšerní. Nechápala jsem, proč to dělají. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Zvedla jsem se ze židle a chtěla jsem odejít. Jenže to se mi nepovedlo. Dean mi vytrhnul skicák z ruky a začal se smát. "Sakra! Ona si dokonce myslí, že něco umí! To je tak směšný! Podívejte se na ty kresby! Vypadá to, jako by to maloval slepej, nebo tříletej. Bože Laylay, tak teď jsi klesla ještě níž. Myslíš, že tě tyhle obrázky dostanou na nějakou školu?" Zchechtal se tak zle, až mi naskočila husí kůže.
"Začal všechny listy trhat z desek a házet je ostatním lidem. Křičela jsem na něj ať to nedělá, ale on nepřestal. Všichni se smály. Každý zvuk se zaryl hluboko do mého srdce. Bála jsem se, že zachvíli expoduje. Sakra. Právě jsem porušila hned několik mých přikázání najednou!
V tu chvíli se začal smát ještě víc. Začal všem ukazovat portrét mýho bráchy Bobbyho. Nakreslila jsem to, když seděl u televize a smál se nějakému hloupému pořadu. "To je nechutný Laylo! Tvůj vastní bratr?!" Nechápala jsem co tím myslí. Ale když se do toho přidala Hedvika, měla jsem jasno. "No kurva. Laylay je zabouchlá do vlastního bratra! To je nechutný! Opravdu patříš do obludária. Bože a já myslela že hůř na tom být nemůžeš!" Strčila jsem do ní a vzala si potrét zpět.
"To není pravda!" Bránila jsem se tiše, se slzami stále v oších. "Ale né! Ona nám brečí! Tak to bude asi pravda! Lay milove vlastního bráchu!" Nemyslela jsem si, že může být hůř, ale pak začali všichni skandovat. "LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU. LAY MILUJE VLASTNÍHO BRÁCHU." Vytrhla jsem všem zbytek mých kreseb, uklidila je do tašky a utekla jsem ze třídy. Brečela jsem hlasitě, sýpavě a bolestně. Nesnášela jsem svůj život. Nesnášela jsem sama sebe.


Dodatek: Ahoj ahoj. Rozhodla jsem se udělat něco nového. Tohle nebude romantická slátanina, ale povídka o opravdových problémech.
Moje kamarádka, která bydlí tři hodiny autem ode mě,je šikanovaná. Jelikož je daleko, tak s tím nemuzu nic dělat. Kromě morální podpory.
Nesnáším tohle chování a tak jsem vám chtěla ukázat, jak moc se to špatně podepisuje na lidské psychice a ukázat, jak by bylo vám. Opravdu nesnáším když se někdo k někomu chová hnusně, i já sama jsem to zažila. Není to vůbec nic pěkného.
Mě šikanoval učitel... Bylo to sice trochu jiný, ale podepsalo se to na mě stejně. No nic. Přesto doufám, že se vám to bude líbit a že nechátě nějaký komentáře. Třeba si někdo uvědomí co dělá a postaví se k tomu jinak. Děkuju LinDee :*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka: Acting Normal?

Ano 88.6% (31)
Ne 11.4% (4)

Komentáře

1 bara bara | 27. listopadu 2014 v 22:00 | Reagovat

me sikanovali spoluzaci musela jsem odejit ze skoly psychicky jsem to nezvladala a kvuli nim jsem opakovala rocnik ale nelituji toho. Nasla jsem si tam i kamarady.Tvy kamaradky je mi lito vim jak se citi  

jinak povidka se ti moc povedla a uz se tesim na dalsi

2 Juliette Juliette | Web | 28. listopadu 2014 v 21:34 | Reagovat

Se šikanou žádné zkušenosti nemám, tak nemůžu mluvit z vlastních zkušeností. Určitě je to pro dotyčného člověka strašné, nikomu to nepřeju, nejradši bych všechny ty, co šikanují ostatní  profackovala... Určitě si tuhle povídku přečtu, je to úplně z jiného soudku, než jsem zvyklá, ale to vůbec nevadí. Myslím, že se ti moc dobře povedlo nás uvést do děje. Těším se na pokračování :) O_O

3 Janča Janča | 29. listopadu 2014 v 20:31 | Reagovat

Se šikanou žádné větší zkušenosti nemám. Na minulé škole mě ostatní neměli zrovna v lásce, pomlouvali mě za zády, ale nešikanovali mě přímo, takže jsem tím proplula celkem lehce.
Je mi hrozně líto lidí, kteří jsou/byli šikanovaní. Vím, že o lítost nestojí, ale já si nemůžu pomoct. Nejradši bych nakopala všechny, kterým to připadá zábavné. Měli by si to vyzkoušet na vlastní kůži a až pak se rozhodnout, jak se budou chovat dále!
Jinak povídka začíná hezky a myslím že bude nejen zajímavá, ale i jistým způsobem "poučná". Doufám, že si ji přečte co nejvíc lidí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama