Nadějný pád

10. listopadu 2014 v 19:40 | LinDee |  Jednorázovky


Stála jsem nad útesem. Koukala jsem se dolů a připadalo mi to tak krásné. Myšlenky mi proudily hlavou nesnesitelně rychle. Jedna se navalovala na druhou, která prudce narážela na třetí. Taková Krása.
Na tváři mi dominoval obrovký úsměv. Nevěděla jsem proč tam byl. Neměla jsem ani to nejmenší tušení, jak se tam dostal, nebo proč je tak upřímný. Cítila jsem se volná, ale svázaná. Tohle byl ten den, na který jsem vždy čekala. Ten, kterého možná jenou budu litovat, možná dokonce i dnes.
Vítr mi cuchal vlasy a nechával je, aby mi vlétaly mezi rty. Prsty jsem měla tak zmrzlé, až jsem v nich cítila lehké vibrace. Takové to jemné příjemné mravenčení, které dostáváte v tu nejvíce nejneočekávanější situaci. Ta teď nastala.
Říkáte si, "Mám sen, že jednoho dne se stane to, co jsem nikdy neočekávala, ale bude to tou nejprozíravější situací, která se vždycky stát měla.," a tyto slova se vám hlavě jen kupí. Cítíte tolik věcí, že ani nevíte, která je správná, či která z nich je ta nejlepší pro vás. Bloudíte tmou. Zničeho nic nastala a slunce zapadlo. Není nic, co by vás vedlo dál. Točíte se v kruzích, v hlavě vám tepá, ruce se klepou, až najednou... Oběví se hvězdy. A vy náhle víte kde stojíte. U útesu. U toho nejhlubšího, nejnebezpečnějšího útesu, který byl kdy objeven.
A tam jsem stála já.
Dívala jsem se dolů. Měla jsem obavy. Takové obavy, které mi zamlžovali mysl. Byly tu dvě možnosti. Skočit a zjistit co je na dně, nebo se otočit a běžet do bezpečné zóny bez risků. Co je ale život bez risku? Moudré přísloví říká, Risk je Zisk, i když si někdy nejste moc jistí.
Úsměv nechtěl zmizet, však v břiše nebyl pocit tak lehký. Zdálo se, že mám v žaludku kameny a v chodidlech střepy. Pořád mě něco nutilo zůstat stát. Byl to strach z neznáma. Strach, že to co je dole, mě povalí na kolena a nenechá mě vstát. Že to bude mnohem víc, než jsem schopná unést.
Cítila jsem, jak se mi klepou kolena, už mě dlouho neudrží. Musím tu volbu učinit hned. Dokázat sobě i ostatním, že na to mám. Že jsem schopná poslouchat své emoce. A tak jsem se donutila k prvnímu kroku. Ani to nebylo tak těžké. Zdálo se to až moc jednoduché. Byla jsem snad i ... stabilnější? Ano, dalo by se to tak popsat.
Všude mě byla tma. Na neby zářilo jen pár hvězd a já měla neutuchající pocit, že v hlouby onoho útesu najdu více světla. Více Sluncí, které mi budou zpříjemňovat bytí. Možná někdy bude pod mrakem. Možná dokonce párkrát zažiju i zatmění Slunce, ale pro teď? Pro teď jsem si jen přála skočit. Všechno mě burcovalo k tomu, udělat ten poslední krok a padnout přes okraj do neznáma.
"Tak co? Dáš tomu šanci?" Usmála jsem se na něj a pomalu jsem si nakračovala. "Dám" A tak jsem padala do hlubin toho největšího a nejkrásnějšího neznáma, které kdy bylo objeveno. Do pocitu zvaného láska.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Který seriál je lepší?

TVD 45.6% (47)
TO 36.9% (38)
The 100 9.7% (10)
Supernatural 7.8% (8)

Komentáře

1 Isabell Isabell | 10. listopadu 2014 v 20:34 | Reagovat

Páni tohle se ti vážně povedlo. Je to nádhera. :D  :D

2 Wer Wer | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 21:03 | Reagovat

OMG, toto bolo úplne super. Krásne si to napísala.

3 Kamun Kamun | 11. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

Wow, tak to je síla. Nádherná jednorázovka. Je to takové hlubokomyslné a procítěné. No prostě úžasné. Moc chválím za to, jak si tam popsala všechny ty emoce. :-)

4 Lili Lili | 11. listopadu 2014 v 18:04 | Reagovat

Ježiši, to je nádhera. ??? Mě se chtělo nakonci plakat. 8-O

5 Anonym Anonym | 11. listopadu 2014 v 18:13 | Reagovat

BOŽÍ :-D

6 Janča Janča | 11. listopadu 2014 v 18:57 | Reagovat

Nádhera! Napsala jsi to úžasně, procítěně má to úžasný podtón... Vyjadřuje to toho mnohem víc, než se může na první pohled zdát! Opravdu kouzelné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama